Rozhovor týdne: Terka - nováček roku 2014

Submitted by Michal Jenicek on St, 12/16/2015 - 15:42

Ptala se: Terka Novotná

Nazdar Teri, tak tady to bude hodně otázek na tvé začátky, protože si je na rozdíl od nás starých brašen ještě dobře pamatuješ, tak tedy, od kdy lezeš?

Ahoj, od kdy lezu? Na to není vůbec jednoduchá odpověď, jak by se zdálo. Od malička lezu po všem možném, nesčetněkrát se stalo a stále stává, že někam vylezu a pak nemohu dolů.

S lezením, jako sportem , jsem se seznámila již na osmiletém gymnáziu a to v rámci kroužku Lezení a sporty v přírodě. Tam jsem získala základy a dokonce nás vzali i do Srbska ohmatat si skálu. To mi bylo něco kolem 15.

Jaký byl první kontakt se skálou?
Nádherný, prostě lezení v přírodě se překližce nevyrovná. Cestu vzhůru si musíš najít sám, nejseš omezen jen určitou barvou chytů a hlavně to je mnohem, mnohem dobrodružnější :)

A jaký byl první kontakt s HO Přírodní vědy?
Za kontakt s HO Přírodní vědy vděčím Bahňákovi a Radce Bahňákové, bydlí kousek ode mně, takže jsem o oddílu slyšela již dříve. Poté, co jsem se vrátila z ciziny, konečně uznali, že jsem dostatečně velká (18+), tak mi dali kontakt a ať se dostavím v 20:00 do Lokal Bloku...Tam samí neznámí chlapy, Bahno nikde, holky, co se zrovna vrátily z nějaké výpravy...Naštěstí mě nenechali na holičkách a se vším rádi pomohli.

Chodíš na oddílové tréninky v úterý? A jaký jsou, motivují tě, nebo je to otrava, protože kam příjdou Přírodní vědy, tam je narváno?
Máš pravdu, že když někam přijdeme jako oddíl, tak tam je hned narváno. Ovšem lidí, které znám, takže si navzájem poradíme, hecneme se... prostě lezení s partou je daleko lepší než jít třeba sám. Pokud to stíhám a škola dovolí tak si oddílové tréninky v úterý nenechávám ujít. Jinak chodíme s kamarády z oddílu i jindy, jak se nám to hodí.

Co trénink, tlačíš na pilu, nebo si jenom lezeš pro radost?
Otázka k zamyšlení, hlavně když na druhej konec lana chytnu borce, kterej mě fakt motivuje lézt těžké cesty. Když to vyleze on, tak já přece musím taky...nehledě na to, že on začal lízt, když já jsem dělala první krůčky či táhne s sebou dvojnásobek váhy...tak aspoň na druhého.
Radost a legrace u lezení musí být, bez toho trénovat nejde. Někdy tlačím na pilu, ale zároveň si hraju. Že je houpání se na laně pro děti? Proč?

Na jaký první velký výlet za lezením by ses ráda vydala? Nebo už nějaký proběhl?
Těch už proběhlo...a z každého mám co vyprávět. Pierre mě takhle lákal na nějakou akci: „ Pojeď s náma, změní se ti život.“ „ Mně už se změnil, od té doby, co s váma lezu.“ No a jelo se skákat z mostu...
Jinak na první výpravu do skal jsem jela s Vývou a s Čakem. Domlouvali jsme se o půlnoci po tréninku, tak druhej den v 9... Ráno jsem si uvědomila, že kluky vlastně vůbec neznám (jsem byla v oddíle teprve krátce), tak jsem s sebu vzala brášku. Jeli jsme do Poříčí. Smát se Čakovi, proč tak v Dívčí nadává se mi nevyplatilo, jsem pak do ní musela taky... jako vlastně do všech cest. V Prašný jsem se málem usmažila na sluníčku. Plánování kluků, kam se půjde na pivo, mi opravdu pomáhalo. Dolů jsem samozřejmě nechtěla, tak mě společnými silami popovytáhli...ruce jak horník, sedřený do krve, adrenalin v žilách...tam jsem lezení propadla, a místo abych se učila na maturitu, tak jsem jezdila do skal.

Máš nějakou historku z lezení? (lezení s Bahňákem , se Šáfou, s Vývou, to se musí historkami jenom hemžit!)
To máš pravdu, historek mám, až mi kamarádi vytýkají, jak jsem ukecaná.
Tak jednu pro poučení:
Bahňák mě vzal do Řeže, lezení s vlastním jištěním. Pro mě novinka, polezu na druhého, tak se nemusím ničeho bát. Nevěda pořádně do čeho jdu, jsem se dostavila i s naraženým palcem. Vždyť ho k lezení zas až tak nepotřebuji! 
Než jsem se nadála, Bahňák nahoře, že jsme na sebe ani neviděli. Lano se přestalo hýbat, sotva se slyšíme. Odendavám jištění, nazouvám lezky. Chci se navázat, ale lano nikde. Čeká na mě zaseklé až v prvním jištění. No nazdar. Co teď? Neslyšíme se, a tak lezu vzhůru. Drolí se to a spadnout teda nehodlám, bych se pěkně kutálela dolů ze stráně...radši na to nemyslím a lezu až k lanu. Tam se konečně navazuji. Vyhráno ovšem nemám. Nade mnou převis... Zjištuji, že lezení by s pochroumaným palcem ještě šlo, ale vyndavání frendů to je oříšek. Neschopna pořádně stisknout pravou ruku se drápu přes převis. Pokouším se vyndat frenda. A boty kloužou. V mžiku jsem opět pod převisem. Pěkná houpačka. Tak znova...
Druhý den jsem si šla pro maturitní vysvědčení. Proč si se mnou chce tolik lidí potřást rukou, když mám palec v p...? A zafásovanej ho k šatům přece mít nebudu.
Takže za prvé pokud máte vyndavat frendy, naučte se to už při zemi, zkontrulujte si stav všech potřebných prstů, aby vám ten nejdůležitější při větší námaze nevyskakoval z kloubu, a budete ušetřeni trápení ve stěně.
Za druhé, a to snad všichni ostřílení lezci již vědí, nováčkové ať se to doví co nejdříve a nemusí na to přijít sami, jako já; nejdříve se navažte a pak se teprve obouvejte, jinak vám lano může utéct.

A na závěr zapeklitá otázka jenom pro tebe: Když je nýt o půl metru mimo ideální linii cesty, tak je přijatelné ho cvaknout? Nebo jenom v případě hrozící držky? A pozná začínající lezec hrozící držku? A pozná ji starší lezec? Nebo by měl napovědět jistič dole? Nebo ten do toho nemá co kecat? :-)

Tím určitě narážíš na to, jak mě Šáfa nominoval na nej spolulezce. A těch otázek je trošku víc. Uvedu to na pravou míru. Tu nominaci za necvakání nýtu jsem dostala v Braníku na těch plotnách. Prej nelezu dostatečně nohama, tak jsme šli trénovat a úplně se mi to vybíhalo samo. Tak proč cvakat, když až na zem to neni a padat se mi stejně nechce? Možná to bylo myšlení začátečníka, přece jen po druhé v sezóně na skále, ale i teď skoro po roce bych se zachovala naprosto stejně. Záleží na cestě samozřejmě a na tom jak se lezec cítí. Většinou cvakám, co se dá, pokud si jsem ovšem jistá, tak cvakám jen nezbytné jištění. Přijatelné je podle mě cvaknout jakýkoliv jistící bod v okolí cesty.
A co se týče hrozící držky, to pozná snad každý, že mu hrozí, i když už se mi také stalo, že lezu lezu spárou vzhůru a najednou se vznáším na laně k zemi. Člověk nikdy neví, kdy mu to ujede, v něčem si je jistější, někde žasne, že se ještě vůbec drží, cvakat bychom měli, aby se předešlo zraněním. Jestli lezci hrozí pád, pozná podle mě nejlíp on sám, on sám zná nejlépe své možnosti a slabiny. Jistič či zkušenější lezec mohou poradit, jak a kudy, taková pomoc, když k ní svolíme, je často velmi vítaná.

Štítky