Dámské Tatry

Submitted by terinov on St, 09/25/2019 - 05:22

Protože čas letí a my se pomalu ale jistě přesouváme do kategorie legend, rozhodly jsme se s holkama, že si také uděláme svoji „dámskou“. Že už jsme velké holky a do hor můžeme i bez kluků. Vloni proběhl první ročník Peti a Hanky v Tatrách. Letos jsme se pokusily o druhý ročník, a protože to klaplo, vypadá to na počátek tradice. Po pár desítkách až stovkách vyměněných mailů už nás veze lehátkový RegioJet směrem na východ. Ve čtyři ráno otevřeme jedno oko při výstupu v Tatranské Štrbě a v pět ráno oči obě u Štrbského plesa. Ranní rozcvička a hajdy na sraz s Hankou Mackovou; jen jestli ji při noclehu v přístřešku na Jamském rozcestí nesežrali medvědi.

rozcvička

 

Hanka je celá a živá, takže již v pěti vystoupáme na Kriváň. Hora pěkná, lidí dost. Inu – víkend. Při sestupu došlo k rekordu našeho zájezdu, v jednu chvíli jsme všechny najednou cirka minutu mlčely. To se potom již neopakovalo. Při výstupu Furkotskou dolinou se dozvídáme o ořešnících kropenatých, ptácích požírajících piniová semínka. Těmi semeny se mimo jiné živí i medvědi. Na každé pinii od té doby vidíme kymácející se medvědí mládě ve vršku stromu. Všude samá pinie, leze na nás strach! :-) 

Kriváň

Na Kriváni

Přestože jsou všechny chaty v Tatrách beznadějně zamluvené a plné týdny dopředu, sehnaly jsme nocleh na Chatě pod Soliskom. Núdzové ubytovanie na stolech v restauraci nás nadchlo. Jako bonus vidí člověk ráno přímo ze stolu, ehm z postele, přes truhlík s muškátem rovnou dolů na Štrbské pleso.

Soliska

To jsou ty stoly na Chatě pod Soliskom. Večer nám na ně dají matrace a deku.

 

Druhý den je v plánu obejít Soliska a dostat se k Popradskému plesu – zase kvůli ubytování. Kdo přijde včas, na toho se v hromadné podkrovní místnosti dostane ještě postel. V to doufá hlavně Markét, která si místo karimatky vzala jen „alumatku“ – hliníkové stínítko na přední sklo auta. Po cestě okolo Solisek přecházíme Bystrou lávku – hmmm, vzrůšo, řetězy! Máme problém s jídlem, máme ho moc. Společnými silami zdoláme plechovku Salka, ale spousta toho ještě zbývá. Ty jednotlivé věci, které samy váží tak málo, jsou dohromady tak těžké…

máme moc jídla

Máme moc jídla.

 

Na Popradském plese hrajeme 30 vočí s kostkami, večírek vrcholí Tatranským čajem (žlutý, 47%, mňam!). Na svět přišla hláška This is my standart (vyslovovat prosím s černošským afroamerickým akcentem (maj stadaaaaaa)). Popřípadě těžko textem pospatelné: Dáš si? No to víš že jo! (vyslovovat tak, že je tazateli jasné, že si nedáte) Popřípadě naprosto nepopsatelné kočičí Wow (vyslovovat - no to vám ukážeme na posledním slanění).

kostky

 

sovy

Sovičky si dávají do nosu

 

Ráno jdeme na lehko, batohy necháváme před sušárnou, je tam velká kupa jiné bagáže. Později se přes Popradské pleso budeme vracet, tak si je vyzvedneme. Míříme na Rysy a takhle na lehko se jde jako při procházce Stromovkou. Jednou nás chytne deštík - je pod mrakem, ale nahoře na Rysech se to na chvíli rozfouká. Na vršku je zima, ale stejně tam člověk dlouho nevydrží, protože ho vytlačí nově příchozí. Opouštíme Slobodné kráľovstvo Rysy a scházíme dolů. Při plánování, kudy půjdeme na zpáteční vlak, Peťa prorocky prohlásí Zatím nic neplánujme, uvidíme, co bude. A že bylo! Respektive nebylo. Na chatě nebyly naše batohy. Ani ta velká kupa jiných batohů a kufrů, co na ní údajně byla cedule „Varšava“. Asi víme, kde jsou naše batohy… Na cestě do Polska. Naštěstí jsme autobus telefonicky zastavily ještě na Slovensku, dokonce ve Smokovci. Hurá, tam se dá dostat vlakem. A ten jede za 20 minut – rychlý stop dodávky, dopředu se vmáčkneme tři; jedna bohužel musí jet vzadu s odpadky. Ve vlaku ještě drobné šaškování s lístky – dají se koupit přes telefon, ale jenom slovenský. Ještě že mě vůbec nevadí obtěžovat úplně cizí lidi. Trochu ve mně hrklo, když nám ve vlaku řekli, že jsou tři Smokovce, ale my jsme trefily ten pravý, totiž Starý, a již objímáme naše uprchlé batohy. No a je to. Cukrárna, Poprad, halušky, Plzeň (proč mají proboha na Slovensku všude Plzeň?), vlakové zpoždění, nástup, lehátko, koma, Praha, Hlavní nádraží.

Bylo to fajn. A ještě k termínu legenda, aby nedošlo k mýlce – originální legendy jsou jenom jedny a my to nejsme, my jsme jen nástupnice. Nechte si vyprávět od zkušených o legendách a blondýnách… Teď ale jak se pojmenujeme my? Legendy Fake? Legendy vol. II? Mladé Legendy? Legendičky...?

Rysy