Babí léto na Großes Ochsenhornu

Submitted by TerkaLego on Čt, 10/03/2019 - 11:41
Kudy to vede?

„Jedu s Bobrem na vícedélky k Großes Ochsenhorn. Sežeň si spolulezce, jestli chceš jet s námi. Máme v plánu Gelee Royale, VIII+.“ oznámil mi Macín.

To, že je blbost lézt to s nimi ve třech, mi ani říkat nemusel. Jenže sháněj si spolulezce na ten víkend, co je POVL. Na písek nebo do hor? Pro mě priorita jasná. Jen snad všichni kamarádi lezci jedou na ten POVL …

Až jsem si vzpomněla na Kubu. Kluka, co jsem potkala v Labáku a i na Rovišti jsme spolu už lezli. Co mu schází na zkušenostech dohání morálem. To dáme! Hold taky jednou budu já ta zkušenější.

 

Snad tam nebude moc sněhu. Na začátku července to tam Macín s Lukášem museli kvůli sněhovému poli a absenci maček otáčet.

V 10 večer vyrážíme z parkáče u Jausenstation Halsern, do kopce. Na moje dětské „Už tam budem?“ Macín stále odpovídá „za chvíli“ akorát že ta chvíle je nějaká dlouhá a stále stoupáme.

Konečně jsme vyšli z lesa do sedýlka. Spát. Ráno mě vzbudí místo budíku Macín, rozčilenej, že jsme zaspali. A to ještě ani nevyšlo slunce

Dáme snídani, přebalíme matroš a společně jdeme pod stěnu. Než jsme se s Kubou připravili a našli nástup Bella Vista Macín už je u prvního štandu. Nespěcháme, naše cesta má jen osm délek a Kuba se až za pochodu učí zacházet s dvojčatama a jistit od štandu.

Podle průvodce máme mít cestu výborně zajištěnou a žádné friendy ani vklíněnce by neměli být potřeba. Stejně jsem si od kluků pár friendů půjčila a v lehčích délkách, kam zapomněli dát nýty, se vlastní jištění docela hodí.

Macín s Bobrem v Gelee Royale
Macín s Bobrem v Gelee Royale

Míjíme ferratu a omylem spojuji dvě délky. Následuje převis za 5+, který mi dal s batohem pěkně zabrat. Kluci nás ještě chvíli pozorují z protější stěny a pak už jen občas slyšíme Macínův hlas shůry. Yosemitský koutek s dvojitou spárou je úplně za odměnu.

Na závěr nejtěžší délka, opět převis (za 6+), tentokrát šel v klidu vymyslet a už jen dolez ke knížce. Na to, jak je prázdná a stará, tak jsme letos třetí. Sváča, foto. Ten čas tak letí, když si chce člověk konečně vychutnat ten výhled …

Kuba

Kluky nevidíme, někam zmizeli, možná už slaňují. To by ovšem znamenalo, že to nedolezli. Těch 18 délek přece nemůžou mít rychleji než my.

Slanění nám nešlo tak rychle, jak bychom si přáli. Docela jsem byla ráda při tom věčným rozmotávání lana za Macínovo samoblokovací jistítko Alpine Up. Kluci už dávno sjeli dolů a sbíhají po suti před sprškou kamenů, že ani neviděli ten mega traverz, kterej nám dal tak zabrat. Na ferratě je kupodivu taky štand.

Radost z toho, že jsme na zemi, zmařil fakt, že nešly stáhnout lana. Volám tak klukům, že budeme mít zpoždění a ať nám zatím uvaří aspoň čaj.

Beru ty jediný dvě smyčky, co máme a Alpine Up a prusíkuju těch skoro 60 m vzhůru s čelovkou. Je mi úplně jasný, kde se ten uzel mohl seknout, ale kudy slanit? Dolů nakonec jedu přes převisy a jeskyně. Konečně balíme a jdeme. Ovšem jen s jednou čelovkou …

Sešli jsme očividně po jiné pěšince, než po které jsme stoupali vzhůru, a tak to máme ještě dobrodružné. Kousek sejít, otočit se a posvítit Kubovi, a tak pořád do kola. Kluky občas vidíme svítit v sedýlku. Další světýlka, dvě vedle sebe vlevo od nás. Že by nám šli kluci naproti? Nebo to jsou kamzíci?

Ani nevím, kolik je hodin. Každopádně černočerná tma a pozdě. Aspoň, že Macín na nás čeká a navařil nám čaj a večeři. Cpeme se, jako kdybychom celý den nic nejedli a při tom posloucháme zážitky těch dvou horolezců, co se pokoušeli o VIII+ „Hodnotnej pytel“ zhodnotil to Macín a už plánoval s kým do toho zas půjde. A prej se o nás i trochu báli.

východ slunce
Neděle 6:20

Ráno zas vstávat před sluníčkem. Dostatečně odpočatá tedy rozhodně nejsem.

V neděli lezu s Macínem Memories za 7- a to jsem chtěla něco lehkého. Pětpluskovou délku mám v plánu tahat, ale po shlédnutí terénu a chabého jištění to radši přenechávám zkušenějšímu. Na vršku by se dalo ještě dolézt ke kříži, ale spěcháme, a tak jedeme dolů.

Při stahování lana ze země máme zase problém. Spíš ten problém letí na nás, úplná hromada kamenů! Při zdrhání do strany jsem si narazila kyčel a stejně mě jeden kámen trefil do ramene. Rukou hýbat můžu, zlomený to nebude.

Balíme a jdeme za klukama. Zjištuju, že mám přelomenou trekařskou hůlku vejpůl. No stejně tu pravou ruku s naraženým ramenem mám radši zafixovanou.

V sedýlku přebalíme bágli a na jídlo seběhneme dolů. Docela strmej traverz takhle za světa, ve tmě si člověk tu hloubku ani neuvědomí.

Z auta zaznamenám ještě západ slunce v horách a zbytek cesty prospím.

Štítky

Comments