Bolívie

Submitted by TerkaLego on Ne, 12/01/2019 - 21:41
Sajama

Expedice s Kořenem padla, ale náhradní plán v podání Bolívie zní víc než dobře.

Na poslední chvíli vymýšlíme program, nebo alespoň jeho kostru: La Paz, někde poblíž se trekem aklimatizovat, vylézt na Sajamu, nějaká turistika… Očkování proti žluté zimnici nestíháme, snad nebude potřeba. 

Parťáka s nabídkou “za měsíc na měsíc do jižní ameriky”, jsme nesehnali a tak jedeme s Macínem romantiku ve dvou.

Protože to byl měsíc plný zážitků, pokusím se to popsat stručně a s důrazem na horolezení.

Přílet do La Paz ve 4 tisících dávám v pohodě, na Macínovi je ta vejška trošku znát. Na treku ještě víc a tak se na pár dní naše silové poměry otočí.

výhled z BC pod Cerro Tarija
výhled z BC pod Cerro Tarija

Z BC vyrážíme ještě za tmy, předbíháme guidy s klientama a už za světla nastupujeme na ledovec. Navázáni směřujeme mezi trhlinami směrem vzhůru na Cerro Tarija, 5 340m.n.m. Dál a výš se v aktuální kondici neodvážíme. Na aklimatizaci to musí stačit.

nevídaný úkaz
Navídaný úkaz na vrcholu Cerro Tarija

Druhý den zase sbalit všechny saky paky a kolem lam přes sedlo v pěti tisících se vydáváme směr BC Huana Potosí. V opuštěné krajině potkáváme jen zbytky lidských obydlí a vysušená jezírka a strouhy.

lamy

U ne zrovna čistých jezer přespíme a pod ledovec z Huana Potosí se dostaneme až další den v poledne. Podél či spíše po zavlažovacím kanálu klopýtáme pod další sedlo. Pak už se jen přehoupnout zase přes pět tisíc a civilizace je na dohled.

Vesnice Akro Milluni opět zeje prázdnotou. Alespoň, že po silnici projede občas nějaké auto, dokonce směrem kterým potřebujeme.

Ke správné aklimatizaci patří i odpočinek a tak po treku následuje turistika nalehko k jezeru Titicaca. Na ostrově Isla del Sol je zákaz motorových vozidel - oáza klidu a čistého vzduchu (narozdíl od La Paz).

A protože do Peru to je blízko a znovu do hor se nám ještě nechce, vyrážíme do Puna. Na hranicích jsme posbírali razítka do pasu a než se zorientovali už jsme byli na lodi směr Plovoucí ostrovy Uru lidí. Dá se na nich i přespat.

plovoucí ostrovy

Roes hostel v La Paz nám slouží jako základna a úschovna bagáží a tak zase přebalit, vysprchovat a hurá dál.

Do vesnice pojmenované jako nejvyšší hora Bolívie, Sajama, přijedeme až kolem čtvrté odpoledne. Autobusák nás vyhodí kousek za vesnicí a po celém dni v buse vyrážíme směr BC. Dojít za světla jsme už nestihli.

Macínovi odpočinek hodně pomohl, už je zas zdatnější než já. Guid v BC nás varuje, že ve výškovém táboře není voda a že s klientem raději vyjdou nad ránem a půjdou na vrcholu na jeden zátah. Tato strategie je pro nás (mě) nemyslitelná a tak ráno sbalíme náš stan. Tašku s náhradním oblečením, jídlem a trekovýma botama schováme. Pobereme vody kolik můžeme a po pěšince stoupáme vzhůru s nadějí, že 3 litry vody nám přece na 2 dny musí stačit a kdyžtak tam přece musí být sníh.

V brzkém odpoledni jsme došli ke stanům. Guid zrovna dovařil a klienti po náročném výstupu leželi ve stanech. Zjistili jsme, že ve výškovém táboře ještě nejsme, že se nachází támhle za tou skálou. Než jsme se k ní po suti dohrabali trvalo nám to dobrý tři hodiny. Ten kluk s guidem, co jsme s nimi šli do BC, vrchol nedal.

C1

Místečko na stan  (5690 m.n.m.) ovšem luxusní a dokonce je sníh za rohem.

Jídlo a spát, budíček je totiž na 3!

Byla jsem docela ráda, že jsem usnula dávno před večerníčkem, protože o půlnoci i mě vlezli permoníci do hlavy a tloukli kladivy na všechny strany. Nikdy dřív se mi to nestalo, a tak jsem konečně pochopila, co Macín a ostatní mají s tím spaním ve vejšce za problém. Naštěstí Ibáč trochu zabral a do vstávání nezbývalo moc času.

Akorát když jsme si vařili snídani (čaj a mana) přišel ze spoda sólista. “Aspoň nebudu sám.” řekl nám na pozdrav a dál jsme se o něj nestarali. Občas na nás čekal, občas se nám ztratil, družit se očividně nechtěl a s dvěma cepíny byl pomalejší než my každej s jednim a ještě k tomu k sobě přivázáni.

Hledali jsme cestu, kudy nás to pustí a pak se zas kousek vraceli. Flašky pod bundou, aby nám nezmrzl čaj.

Suť se proměnila v ledové mužíky, které jsme museli různě přelízat a oblízat. Když jsem se o jednoho opřela rukou, tak mi k němu přimrzla rukavice. Lano se furt sekalo. Led. Sklouznout se fakt nechceš. 

ledoví mužíci

Největší kosa byla těsně před svítáním. A pak ještě věčnost trvalo, než jsme dolezli na sluníčko. Pod vrcholem už byl naštěstí firn, ty ledoví mužíci nám dali pěkně zabrat. Výhoda navázání je, že když odpočívá jeden, musí i druhý.

V 9 jsme se doplahočili na vrchol rozlohou připomínající fotbalové hřiště. Úleva, konečně na sluníčku a výš už to nikam nevede. Sajama, 6542 m.n.m., nejvyšší hora Bolívie. Vyhledy na polopoušť s krátery. Macín si masíruje prsty na nohou. Já snídám přesnídávky s gumovýma medvídkama. Macín jíst nechce, tak toho mám aspoň víc. Hlavně, že jsme se táhli s tyčkama. Sólista nás dohnal. A než jsme se dostatečně pokochali dal se k sestupu.

vrchol Sajami
Na vrcholu

 Čas nás tlačí, taky musíme dolů. Na ledových mužících ztrácíme nervy s lanem a odvazujeme se. Macín mi tím pádem utíká. A pak ho najdu se sólistou se válet v sedýlku. Sólista vypadá docela hotově. Ono to taky dal na jeden zátah z BC a musí do něj znovu sestoupit. Medvídka, navázat, přelézt skalku a pak už je terén schůdnější.

Jsem fakt ráda, že máme stan tak vysoko - blízko. Ani se nenajíme, jen se vysvlékneme, nařídíme budíka za hodinu (abychom stihli do BC za světla) a vytuhneme, jako by nás do vody hodil.

Vstávat se nám teda moc nechce, ale příslib teplého jídla a nižší nadmořské výšky nás popohnal. Mezi tím, co jsme spali, přišli 3 francouzi. Vyzvídají od nás terén, podmínky a to že jsem na vrcholu byla ii já, jim docela zvedlo morál.

Po suti to dolů úplně jede. Za tři hodiny jsme v BC. Dáváme si teplou hostinu a přesun do civilizace necháváme až na ráno. Do vesnice to je teda pěkně daleko. S marným hledáním horkých pramenů jsme tam dorazili až odpoledne.

Našli jsme jedinou otevřenou restauraci. Turisté se divili, odkud jsme přišli, hned chtěli vidět fotky, těžkali si naše bágli a nedokázali si ani představit, že by s nimi měli někam jít.

Domluvili jsme si odvoz na hranice s Chile odkud měl jet velkej autobus do La Paz. Do hostelu jsme dorazili zase až v noci. Přebalili jsme se do jednoho baťůžku a dál pokračovali turisticky:

Tiwanaku - památka UNESCO, popisky v aj jsou jen skromně. Ze španělštiny jsem sice maturovala, ale že bych Macínovi dokázala překládat odborné texty to ne.

solna poust

Nočním busem do Uyuny. Až ráno na kafíčku vybíráme s jakou tour se vydáme na Solné pláně. Red planet byla dobrá volba. Průvodce umí anglicky. Kaktusy, plameňáci, koupání v termálech...přes noc mrzne.

sopecna cinnost

Busem do Sucre a pak letadlem do Santa Cruz de la Sierra. Z náhorního plata jsme se tak přesunuli na okraj amazonské nížiny. A na teplotě je to fakt znát. Poprvé využívám své jediné šortky.

Tour po pralese. Přes den, v noci, ráno. Jak je období sucha, tak ani hmyzáci moc neotravujou. Opičky, kapybary, aligátoři, v okolí tábořiště stopy pumy a jaguára…

Pak už jen letadlem do La Paz, poslední noc v Roes hostelu, lanovkou a taxíkem na letiště a 4 na sebe navazující lety do Prahy. Všechno naštěstí klaplo s výjimkou zapomenutého  foťáku v posledním letadle, který druhý den zachraňuji ze ztrát a nálezů.

cigo

 

 

Štítky

Comments

Zdar - řešili jste nějaké povolení na výstup? 

Asi moc frekventované to není, že?

 

Mahy