Skialpová sezóna zahájena

Submitted by TerkaLego on Pá, 01/10/2020 - 22:24
Matterhorn v dáli

Jedeme na skialpy. Konečně! Cestou na silvestrovskou párty u Milána to vezmeme přes Švýcarsko a nazpátek dokonce přes Zermatt. Spát se bude v autě nebo na winterraumu. Plán zní jednoduše: Cestou tam Konkordiahütte, cestou domů pár nocí na Monte Rosa Hütte.

Až na to, že do Švýcarska je to pěkně daleko. Vyjeli jsme s Ondrou v pátek večer, po té co i s vybitou baterkou v autě dokázal odevzdat kluky na Hlaváku před tím než jim ujel vlak. Přespali někde v autě a dopoledne dojeli i pomocí vláčku do Fiesch. Než jsme se vyhrabali z auta, zaplatili parkovný a permice bylo po 13 hod. 

Po té, co jsme uhli ze sjezdovek a objeli kopec Eggishorn jsme se ocitli v opuštěné krajině. Ještě nás teda minula skupinka lyžařů s místními průvodci, kteří se divili, kam tak pozdě jdeme. Jim by to prý trvalo po ledovci minimálně tři hodiny. No což, GPS i čelovky máme. Já jsem se zas divila, kam to jedou na lyžích bez pásů. Odpověď jsem však dostala až druhý den.

ledovec

Sjezd prašanem k ledovci parádní. Na průzkum jeskyně nezbývá čas, snad cestou zpátky. Nandaváme pásy a navazujeme se. Jdu první. V nedotknutém sněhovém moři si připadám jak kosmonaut na měsíci. Kudy mezi trhlinami? Všude nedotknuté bílo. Je támhleto černé na skalnatém ostrohu chata?

kosmonaut

Po chvíli mě ale prošlapávání přestává bavit a pouštím silnějšího dopředu. Hned jdeme rychleji. Západ slunce nad ledovcem by byl krásný, nebýt toho, že nejsme ještě ani v jedné třetině. Ten ledovec je snad nekonečnej. Nejdelší v Alpách. To sedí. Vždyť jdeme už jakou dobu a vůbec se k tomu skalnatému ostrohu nepřibližujeme. 

Nedlouho po západu slunce jsem si musela začít počítat kroky, abych vůbec dokázala jít. Sluchátka jsem si totiž zapomněla a nějak potřebuju zaměstnat hlavu. Tisíc, sundat brýle, dva tisíce, dobrota, další tisíc, nandat čelovku a čokoláda putuje do kapsy od bundy. 

Už ani počítat nedokážu, pletou se mi desítky. Do toho začalo foukat a sněžit. Už dávno jdeme podle GPS. A Ondra mě straší bivakem. Jako péřové spacáky s sebou máme, ale ještě jsme v nich nespali venku, natož na sněhu bez karimatky. To dojdem!

Chata by měla být 200m vpravo, jenže tam je jen skála. Ve světle čelovek nic moc víc nevidíme. Co to na té skále je? Ferrata? Schody? To jako nahoru?

Lyže necháváme pod kamenem a s cepínem se sápeme ke schodům. Lezecká vložka ve formě traverzu, kdy se mi podařilo se zaseknout na kraji trhliny. Nohy ve vzduchu, sedím na okraji čehosi nepevného, na obě dvě strany díra dolů a kus přede mnou holá skála. Docela jsem ráda za lano. Po značném úsilí se mi daří zaseknout cepín a dostat se na schody. 

Nálepka: “Stairway to Heaven” Ty schody snad vedou do nebe. Vidim na Ondrovi, že už i on je unavenej. Chata musí být blízko, to už dojdem! Později jsme zjistili, že to bylo 500 schodů.

pristup k chate

Chata! A je jich tu dokonce víc. Ještě je teda potřeba překonat vrcholové sněhové plato s přelezem skalky. Yes, nebudeme bivakovat. Dokázali jsme to! Je 19:30 a dokonce si i docela pamatuji číselný kód. 

Kamna, dřevo, je to tu obrovský. Polívka, čaj, jídlo a na záchod je potřeba se prokopat. Udělat krok mimo chodníček tak letím ze skály dolů, jako ten sníh.

Než jsme se nadáli bylo 23 a já jsem vytuhla ještě dřív než Ondra naplánoval další výlet.

Macin

Z výletu se vzhledem k vydatnému spánku stala jen cesta dolů. K lyžím jsme se dostali v poledne a z kopce dolů po vlastních stopách až do jeskyně jedeme tři hodiny. 

Výšlap k přehradě na pásech. Sluníčko už zase zapadá. Za světla nestihneme celý hřeben obejít. To nemůže na té obloze vydržet trošku dýl? Kudy jeli ti lyžaři? Tunel!?

tunel

Okénko otevřené, dá se jím prolézt. Světlo na konci tunelu. Ou jé, kiláček ve skeletech. Za rudého nebe následujeme stopy traverzující k sjezdovce. Tak todle jezdí lidi s průvodci.

Do Fiesch přijíždíme už za tmy, trošku jsme se ještě po městě prošli s lyžemi a pak našli naše autíčko a později i volnou hospodu.

Na parkovišti pod lanovkou je sice napsáno “No camping” ale my tu jenom přespáváme, ani kafe jsme si ráno neuvařili. Výhoda lanovky jsou teplé záchodky a wifi.

Běžkařské trasy tu jsou krásně upravené, ale placené. Za tu hodinku, dvě se nám platit nechce. Za tunelem v Realpu jsou (snad) zdarma. Dáváme odhadem tak 20km a jedeme dolů, na jih a do tepla.

Po párty v civilizaci, sluníčku, palmách a evropských cenách jedeme zase do Alp. Cestou ještě výlet u Domodossoli a pak už jen stačilo projet sedlem do zimního, zasněženého Švýcarska. 

Spíme v autě za sportovní halou ve Vispu. Auto ráno necháváme v Taschi a do Zermattu jedeme vláčkem. Osobní auta tam totiž nesmí. 

Akorát svítá. Sem tam projede elektrický taxík, koňské spřežení či cyklista s lyžemi. Těch pár lidí, co nás míjí nás zdraví. Městečko se teprve probouzí, instruktoři jdou do práce a my do kopce. Nejprve po sjezdovce, poté po MTB trase. Přes visutý most po stopách dál. Nikde nikdo. V soutěsce překonáváme žebřík a nepříjemný traverz nad vodou. Podél potoka až k ledovci. Opět jeskyně, ale tentokrát mnohem větší. Ondra si zapomněl čelovku v autě, snad ji nebudeme krom jeskyně potřebovat. Chození v noci po ledovci už mám dost. 

v jeskyni

Průzkum, dá se prolézt až na druhou stranu, ledopád. U výlezu potkáváme anglány  s průvodkyní na lyžích. Přiletěli si helikoptérou a teď to tu sjíždějí. Prej to máme na chatu ještě pěkně daleko, ale je teprve poledne a už jsme v půlce.

Monte Rosa Hütte je opět na skále nad ledovcem, pěkně vysoko. Ve tři jsme tam a jinam se nám už nechce. Na to jak je chata moderní, tak winterraum má jen aby se neřeklo. Palandy jak z nemocnice, kamna nejsou, konstantních 10 °C, záchod teda v teple. Ani vařit se uvnitř nesmí, hlavně, že funguje čidlo na CO.

Monte Rosa Hutte

Večer si tu dělali záchranáři cvičení či co. Přiletěla helikoptéra, vysadila člověka, odletěla a pak ho zase nabrala. 

Ráno nám trvá hodinu, než se vyhrabeme a to máme navařené termosky z večera. Východ slunce nad Matterhornem a dnešní cíl: Dufourspitze 4634 m. n. m.

Překonat seraky ledovce je docela dobrodružné, prý oficiální skialpová trasa dle map. Jsem docela ráda za haršajzny, nechápu, jak Ondra to může jít na lyžích bez nich. Občas se bojíme lavin, jindy nám to prostě nesmí ujet. Navázaní a na lyžích jsme došli až do sedla Silbersattel 4519 m. n. m. Jak nás varovala anglická průvodkyně: fouká. A strašně moc. Ani péřovka pod goráčovkou nezachraňuje situaci. Nad námi jen skaliska s fixními lany. Vypadá to na pořádný lezení. Vzhledem k psímu počasí to  raději otáčíme. Cesta dolů bude ještě zajímavá. Raději si bereme mačky.

na mackach

Na chvíli se nechám unést pohledem na Matterhorn a končím rozpláclá na zemi, noha v trhlině. 

V závětří pod serakem nandaváme lyže a pokoušíme se o sjezd. Nafoukané desky a bolavé nohy jsou nic moc kombinace. Na sluníčku se pak nahřívám jak ještěrka. Dvě a půl hodiny nám to trvalo sjet dolů. Kdyby si někdo chtěl ještě zalézt, tak přímo nad chatou je onýtované 7b na velký kámen.

Plná nadšení z dosažení chaty (za světla) prozkoumávám ještě okolí. Někdo tu udělal stopy, asi přistáli vrtulníkem na střeše. Skoro 2000 výškových metrů za dnešek. Výška v pohodě, jen ten vichr strašnej.

Druhý den jdeme oklikou dolů do Zermattu. Teda nejdříve přes sedlo Stockhornpass v 3382 m. n. m. a pak až dolů, překonat boční morénu, trefit tu správnou sjezdovku a jsme zase mezi lidmi. Docela šok, po pár dnech v klidu.

Cestou domů zastavujeme na relax v teple v německém FKK aquacentru SchwabenQuellen. V Čechách chceme ještě na večeři, ale při pohledu na týpky před hospodou v Boru si uvědomujeme, že už nejsme ve Švýcarsku a že naše rakev nejde zamknout, tak jen rychle stavíme v KFC a jedem domů.

Více foto: https://flic.kr/s/aHsmKCDvaL

Štítky