Nanga Parbat 2018, aneb horonauti běžící, lentilky, burčáček atd.

Autor: Jiří Domanský, 04/05/2019

 25. 6.2018 ve 2 h ráno přistáváme v Islamabádu. Husky kluci chtěli ušetřit za letenky a zvolili dlouhou cestu busem do Londýna. Zde však zůstali viset v tunelu La Manche, kde přestala fungovat elektřina. Museli koupit nové letenky. Skupina trekařů, která jela s nimi, cestu do Pakistánu zrušila úplně.  Nepodařilo se jim přerezervovat letenky a holčinu na letišti při řešení situace okradli o veškeré peníze vč. dokladů. Nakonec jsme se v Islamabádu všichni sešli a následně přejeli do Chillasu. Tady zůstaneme trčet další 2 dny, protože nemáme zařízené kuchaře, kteří byli jaksi  během emailového informačního šumu zrušeni. V Chillasu nás na hotelu hlídají sekuriťáci. Nechtějí nás pustit z areálu hotelu, neb v okolí se údajně pohybují ozbrojené skupiny. Potřebuji dokoupit zásoby fíků, oříšků apod. Obléknu si starou mikinu s kapucí a snažím se proklouznout hlavním vchodem ven. Ostraha mne ihned zastavuje a nechtějí mne pustit. Nedbám jejich výzev a jdu ven s hlídačem s kalašnikovem v patách. Z jeho tváře lze vyčíst značné napětí a nervozitu. Po návštěvě jednoho z obchůdků mne důrazně prosí, abychom šli zpět. Je nebezpečné se tady  pohybovat.  Doktor na hotelu nakopnul židli a zlomil si prsteník na noze. Ve výškových botách by to snad nemělo vadit. Brzo ráno vyrážíme džípy do hor. Následuje celodenní trek do podhorské vesničky. Zde se chceme ubytovat v místní opuštěné škole, kterou zde vystavěl Reinhold Messner. Místňáci nemají klíče, zámek urazí šutrem. My vylezeme po kamenných zdech školy do horního patra. Vynosíme na střechu i expediční sudy a batohy. Dalšího dne dorazíme do základního tábora. Stavíme stany, kuchyni. Dáváme si na lehko výklus do C1. Rozjíždí se mi zánět hrtanu. 

2.6.  v rámci aklimatizace vyrážíme na sousední šestku, Ganalo peak. První den došlapeme pod ledovec (4600m), kde si v kamenném suťovišti vykopeme 3 plošiny. Ráno to pálíme přímo středem ledovce až na skalnatý hřebínek do 5400 m, kde zakempíme. Pavlovi vypadla tyčka od stanu a sviští žlabem dolů. Naštěstí jsem jí našel zapíchnutou asi o 100m níže. Po 2 hodinách uleháme do stanů na zbudovaných kamenných plošinách. Kvůli nedostatku místa Pavel s Drobkem vydupali až do 5800m.

V noci špatné počasí, ráno mastíme do BC. Kluci jsou zapikaní další 2 noci nahoře. Pavel po návratu zjišťuje, že si při sestupu zasekl hrot mačky do kolene. Doktor jej za pomoci kombinaček obratně prošívá třemi stehy. Vyrážíme směr C1, C2. Husky kluci až do C3, kterou ve tmě netrefili a vytáhli jí až na malý výstupek do 5800m. Je 9. července a z vršku se vrací korejský Kim Mi-gon, který tak zkompletoval všech 14 osem. Taiwanec Lu Chung han a Sanu Sherpa, který byl na Nanze už po třetí. Naposledy loni, aby omrkl terén a letos celou normálku vyfixoval. V podstatě tady velmi kvalitně natáhl 3 km fixu z C1- 4800 m, až do C4 – 7200m, navíc v některých místech nadvakrát. To proto, že původní fixy zamrzly a cestu tak neustále udržoval pro rychlý výpad a okno dobrého počasí. Pro zajímavost jejich summit itinerář byl:  BC 4300 – C2 6000m – C4 7200m( spali 24h)  – vrchol 8126m a seběhli až do BC. Neuvěřitelné tempo, kluci vysmátý, vypadají v pohodě! Za to kluci vracející se z C3 jsou vyždímaní na kaši. Hoši korejští samozřejmě chtějí za fix zaplatit a opakovaně nám to s důrazem připomínají.

Korejcům pomáháme z C2 stáhnout část vybavení, čítající několik sad hrnců, vařiče, plynové kartuše. Mají výrazný support vč. kuchaře v C2. Doktor při sestupu v Kinshofferkách háže 20 m tlamu. Je to silák, udržel holýma rukama lano, takže propálil dvoje rukavice a usmažil snad všechny prsty. Tomáš kousek nad C1 chytl kus ledu za krk. Brnělo ho celé tělo a chtěl otočit. Nakonec to rozdýchal bez újmy. Dole v BC snesené věci hodíme na hromadu a předáváme klukům z Koreje, čímž na oplátku vyšumí platba za fixy. Korejci v čele s Kimem Migonem ( Black Jack) nás zvou na oslavu a slavnostní večeři. Podává se výtečná korejská a nepálská kuchyně. Pakistánci udělali oheň a chaoticky pouští podomácku vyrobené rakety na všechny strany. Tančí, bubnují na sudy, zpívají.

Dáváme rest, kurýruju zánět průdušek. Pereme, nakládáme meruňky a fíky do petek. Rozjíždíme burčáček cukrem, medem a droždím. Stanem se po pár dnech line příjemná vůně kvasu. Uklízíme odpadky v bejzu a okolí, jsou ho hromady. Co jde, spálíme, zbytek odnesou osli za keš.

Vyrážíme nahoru. Doktor navrhuje přibalit tyčky navíc, kdybychom náhodou dávali pokus. Náš plán je však dát aklimatizační výstup do C3. V Kinshofferových skalách Punkáč dostává uvolněným šutrem do ruky. Vyklubali se z toho dva zlomené články prstů. Kilometrový žlab je vyledněný. Naštěstí ho nepálský šerpík dobře vyfixoval. Asi v 5800 m mi něco bubnuje do přilby, bundy a žlabem se rozvine šílený smrad. Co se to sakra děje! Podívám se nahoru a vidím Burďase s holou prdelí. Vykopal v ledu díru, ale netrefil. Za to nás skropil dokonale. Jeho průjem se ve vymraženém 70° žlabu okamžitě proměnil ve sprchu stovek hnědých lentilek.

Stavíme C3 na výrazné sněhové homoli. Kluci nám tady vydupali i nápis C3. Mě je však místo známé z roku 2012. Daří se nám produpat až do C4 v cca. 7200m. Po korejcích tady zůstal 7 místný stan, který kluci využívají. Spím sám v útočném stanu, počasí je špatné, stejně jako předpověď. Ležíme zapikaní v 7200m. Doktor burcuje, že jestli to s kopcem myslíme vážně, tak musíme vyrazit. Silně sněží. Nejde vidět na krok, klasická bílá tma. Zůstáváme další noc. Dochází jídlo i pití. Do čaje si narvu nějaký hydrolizovaný ( předtrávený) regel. Po půl dni termoska smrdí, jako by se mi do ní někdo vyblil. Už do sebe nemůžu nic dostat. Dřepíme 3 den v 7200m.

Vzhledem k množství čerstvě napadlého sněhu a špatné předpovědi, jako jediný volím ústup, navíc mě otravuje zánět průdušek. Přijde mi nereálné v takových podmínkách dát regulérní pokus. Zvažuju, že pošetřím síly na další pokus. Pavel si nevzal stan, dávám mu svůj útočný a běžím dolů. Doktor s Radarem jako nejsilnější dvojka vyráží přes sněhovou pláň pod vrcholovou hlavu. Burcuje ostatní, aby spojily síly v prošlapávání. Za nimi vyráží ostatní. Mezi tím sestupuji, nakydalo 20 cm čerstvého sněhu. Bořím se po kolena. Přede mnou padá 5 lavin těžkého mokrého sněhu. Za mnou jakbysmet. Jednu chvíli si myslím, že někdo z kluků otočil a jde za mnou. Volám, bez odezvy. To jen lavinky výhružně tahají za fix. Schovávám se pod skalkou, všude kolem padají lavinky, stěna doslova teče. Přede mnou prosviští malá, pak větší. Teď to musí být čistý, rozdýchám, běžím. V tom slyším rachot kdesi nade mnou, čumím vzhůru do bílé tmy, netuším. Chytám menší lavinku. Vrazím hlavu do sněhu, ramena nahoru. Přicuclý ke stěně a přišpendlený na fixu ustojím těžký sníh, psycho.  Spouštím se z vyvýšené C3 na homoli, ale v mlíku jsem minul fix. Dvakrát se propadám nenavázenej do trhliny. Vypouklý ledovec se láme i do vertikálních trhlin. Hrabu se z trhliny kouslej po batoh a sjíždím dolů. Asi 30 metrů vlevo zahlídnu chuchvalec s fixem, traverzuju, chytnu starý špagát a v tu chvíli se zase propadám po batoh, nohy v luftu. S úlevou sjíždím do C2, jsem na kaši. V noci mi přestávají fungovat svěrače. Mám plný kalhoty. Trenky letí do údolí. V podezření je regel, nebo možná všechno dohromady. Vše se opakuje čtyřikrát, kdy mě zaleje příjemné teplo. Ještě, že tady po korejcích zbyly dvě role papíru. Ráno balím a sjíždím. Fixy jsou na několika místech totálně zamrzlé. Z C2 po první štand  lezu solo, soustředím se na každý krok, chyba by byla fatální. Sjedu Kinshoferky. Vytrhávám zamrzlý fix. Někde je tak zamrzlý, že ho po metrech vysekávám cepínem.  Nacpat ho do kýble, je hrozná mordovačka. Dohrabu se do BC. Až teď ze mě bitka o holej spadla a já brečím jak malej kluk. V noci kluci vyrazili nahoru a místňáci jim v BC zapálili oheň pro štěstí. Dali top? Večer relace s Drobkem v C2. Říkám mu, že fixy ve žlabu jsou zamrzlé a ke Kinshoferkám jsem musel slézat solo. Nabádám Drobka, aby si případně z C2 natáhnul fix.  Od korejců, tam zbyla kompletní cívka. Celý následující den, non stop sleduju dalekohledem Drobka. Slaňuje nebezpečným kilometrovým žlabem. Hrnou se jím prachové lavinky a Drobkovi se jako zázrakem vyhýbají. Totální drama. Najednou asi v 5600m zřetelně vidím, jak Drobek padá….letí, konec, né! Po několika desítkách metrů se zastaví. Spadl na fixu a zastavil na štandu, bez pohybu… Běžím do stanu za ostatníma a rozrušeně dávám info o Drobkovi. Všichni běží ven. Po chvíli vidíme, že se Drobek posunuje. Jo, žije! Pojď Drobku, utíkej! Pankáč vyráží Drobkovi naproti. Pod hlavou v C5 jdou vidět 3 siluety scházející do C4. Oteplilo se. Celým žlabem tečou laviny těžkého sněhu. Daří se nám s klukama spojit přes vysílačku. Dle relace v mlíku nemohli najít C4, trochu bloudili, ale našli. Všichni dali vršek. Super, neuvěřitelné! V cca. 16 hodin vidím sestupovat z homole  do C2 tři chlapy. Neuvěřitelná podívaná. Všichni horonauti prchají z nangy, která se zlobí, chrlí laviny a snaží se ze sebe všechno setřást! V 17h Drobek přichází do BC úplně na kaši, bolí ho žebra, ruka. Je zdemolovanej, bere si prášky proti bolesti, jde spát . V 19h relace, všichni jsou v pořádku v C2. Jo! Úleva pro všechny. To už by snad mohli dát. Zítra brzo ráno rychle proklouznout žlabem, dokud ještě spí. Fixy jsme jim s drobkem při sestupu obden vyčistili, snad budou v cajku. Další den vyrážíme klukům naproti a pomáháme přes rozpukaný ledovec. Stavíme lanovku přes trhlinu. Všichni borci jsou v BC a kalachy kvílí salvy do mraků. Já mám jasno, na druhý pokus není morál ani fýza.  
Z mého pohledu byla expedice na jednu z nejtěžších osmitisícovek takto úspěšná, zejména díky himálajskému tygru Sanu Sherpa, který  celou cestu velmi dobře vyfixoval. Vědomí, že můžeš využít výtahu v podobě fixu a hlavně z kopce kdykoli utéct je stěžejní. Významně řeší lezecko-technické problémy, extrémně důležitou rychlost výstupu, bezpečnost, stejně jako psychickou náročnost. V podstatě hlavní překážkou se tak stává ,,jen´´ výška a podmínka. Výstup je tak diametrálně odlišný od klasického výstupu na laně. Každý z nás si ve stěně schytal svůj příděl sněhu a nechci raději domýšlet, jaký by byl vývoj. Troufám si tvrdit, že bez fixů bychom si na Nanze neškrtli. Sami jsme měli cca. 200m špagátu. Neméně mě těší fakt, že i po nás nahoře zůstaly kila nylonu, stan, materiál, stejně jako po předchozích expedicích. Na vršek se před námi dostal ještě Izraelec a Holanďan.  Děkuji doktorovi za jeho sdílnost, zkušenosti a ochotu. Márovi za dobrej film a ostatním horonautům za všechno.  Děkuji sponzorům.
Hore zdar Jura