Zimní Tatry pohledem veterána HO Přírodní vědy

Autor: Libor, 03/13/2019

Halóóó, tady Tatry…!

• „Jel bych. …Asi!“
• „Nešlo by to o týden dřív?“
• „Já určitě, ale od úterý do čtvrtka.“
• „Jasan! Když bude dobrý počasí.“
• „Nešlo by to později?“

Dost! Kašlu na to!

Po páté? Po desáté? Mám to zapotřebí? Povídám ženě: „Letos naposledy“.

Žena: „…smích…“.

JO, mám to zapotřebí! Jsou to Tatry. 

TATRY. Bez nich bych si zimu těžko dovedl představit.

…Nakonec počet přesně klapl na odhadnutých a zamluvených deset kousků. Mahy, Libor, Jura, Markét, Pierre, Ondra, Macín, Terka, Michal a Míša.

+ ještě dva separatisté, Jarda s kámošem. Takže jsem nad míru spokojen.

Brácha letos prý nemůže, tak se docela těším i na to, že by po mě mohla být poptávka a lezení pestré a různorodé. 

Cesta vlakem v pohodě. Příliš brzké a mrazivé ráno si snažím zpestřit dobrou a vydatnou snídaní ve Smokáči. Jediný koho zlákám ke Grand-ióznímu švédskému stolu je Mahy. Věřím, že nelituje 😊, alespoň na to nevypadá 😊

Na chalupu přicházíme až odpoledne, slunce svítí, příjemně se oteplilo. Dobrá volba, nepospíchat.

 A tak, i díky lenosti, odoláváme pokušení ještě dnes někam vyrazit. Stárnu.

Na chalupě si pamatuji bývalého chataře Záhora. V pozdější době byl pěkný morous a moc pohoda to nebyla. Teď je atmosféra mnohem uvolněnější. Možná až moc. Ochcaná chata, pohory od sněhu na pokoji, a dokonce borci v mačkách v jídelně jsou na mě trochu dost.

V NEDĚLI s Mahym volíme pohodovou túru na Kupolu, levé vhloubení IV-. 

Počasí zas tak super není, zatáhlo se, pofukuje. Cestu trefujeme v pohodě, na první štand dolézáme žlábkem, navazujeme se. Kousek žlábkem, míjím správný koutek doleva, tak o kus výš musím nepříjemně traverzovat. Štanduji u lanka od vklíněnce, které prostrkuji 3 mm spárkou.

 

Mahy pokračuje mixem, pěkně to odsejpá.

Následuje odlez koutem, už se trochu leze.

 

Po krátké, exponované, ale lehké lávce traverzuje Mahy doleva, po 15 m doprava nahoru a k dalšímu štandu.

 

Za hranou slyšíme Juru, který s Markét leze levou hranu za IV.

Poslední délka už je lehká, přelézáme na úbočí a frčíme nahoru. Tyčka, čaj, výhled nula a dolů.

Super začátek týdne.

Večer si píšeme s bráchou, že nakonec dorazí taky. Těším se.

NA PONDĚLÍ se domlouvám s Jurou. Počasí nehlásí nic moc, na nic těžkého to nevypadá. Bohužel. Ráno hodně fouká, volíme pěknou, ale lehkou túru Zamkovského komínem, středem na Slavkovskou Kopu, II-III.

 

Dobrá volba, celou dobu jsme v závětří. Jura nastupuje pravou variantou, mixovým koutkem, který je nepochybně těžší než za II. Trochu zdržujeme Mahyho s Michalem, kteří to jdou taky. Jura to dává v pohodě, štanduje a já pokračuji. Pěkné mixové lezení, štanduji na hrance v napojení na komín. Další délka žlábkem, Jura si ji zpestřuje přímou variantou přes krásný převísek (řekl bych i IV+). Pak už sviští, přelézá štand, protahuje délky. Poslední výlez komínem s lokry vychází na mě a jsme na hřebeni. Odvazujeme se, čaj, tyčka, foto na věžičce.

 

 

Přelézáme Kopu, kus po Vareškovém hrebeni a úbočím dolu. Potkáváme další část naší skupiny, která byla poblíž. Koukáme na tu naši velkolepou linku, Mahy s Michalem zrovna dolézají na vrchol.

Brácha už je na chalupě. Vlastně ani úterý neplánujeme, předpověď je jasná: Vichr jak prase.

ÚTERÝ: – a taky, že je! Cesta i na záchod je pěkná pakárna. Tedy Relax.

To, co dřív pro mě byla vždy pruda, je teď najednou paráda.

Zítra by se měl vítr zmírnit, ale ne úplně. S bráchou plánujeme sejít níž, vylézt Veverkáč a podle situace vybrat, co dál. Z Pontonového kúta jsme před lety koukali na Piranhu. Píšou V, A0, A1, čistě VI+. Nějak by to jít mělo.

STŘEDA. Ráno, celkem na pohodu vyrážíme. Funí dost. Dole je ale líp.

 

 

 

U Veverkáče jsme první, využíváme možnost volby, vpravo vrtám hodinky, Petr jistí, odlézám. 

Led docela jde, ale i tak se mi podaří hodit na bráchu kus ledu. Naštěstí bez následků. Štand u řetězů, Petr hned pokračuje ke slaňáku nad ledem. Po jedné délce žlabem trefujeme začátek. Čtverkový krátký převísek nás příjemně protáhne, a pak už nás ideální mixy směřují přímo pod kout.

Trochu nás přibrzdí poslední výšvih z lokrů pod koutem. Štandujeme na ostrohu nad výšvihem, mate nás, že nikde není štand. Koukáme doleva na nové kroužky od cesty, ve které se níže zjevuje slovenská dvojka. Ještě ji uslyšíme.

S docela velkým respektem odlézám od štandu, ale na pohled nepříjemná exponovaná pasáž se ukáže jako krásné lezení. Rychle to zahřeje před převislým koutem. Jde dobře jistit, lezení mě spolkne a já jen koukám, jak motyky hledají díry a hroty maček lišty. Trochu u toho funím, pravda.

 

Šlo to dobře, čistě a napoprvé 😊. Nad koutem štanduji a dobírám bráchu. Bojuje. Odsedne, ale vydrtí to čistě. Pecka! Společně posloucháme, jak slovenští kolegové nalevo od nás, prožívají nahlas lezení. Lezou Dobré skutky M7.

Po hřebínku traverzujeme ke slanění. Při pohledu na smyčky a na šluchtu dolů brácha trochu váhá. Potom, co má za sebou se mu vůbec nedivím.

Slaňáky ale krásně navazují, za chvíli jsme dole. 

 

Teď už jen hodinu a půl na chatu. Uf!

Několika panáky oslavíme parádní den. Stahujeme předpověď, a poté přidáváme další. (panáky)

VE ČTVRTEK počasí vychází, opravdu vydatně funí, na lezení to není. Brácha se jde projít na lyžích, pak odjíždí. Ostatní jdou také na lyže, nebo popolézat v bezpečné blízkosti chaty. S Mahym chvíli bouldrujeme s pikly na blízkém kameni, a pak se jdeme projít do Závratu, kde to řádně protahuje. Odhadem tak 90 km/hod.

 

 

V PÁTEK se k vichru přidává mlha a sněžení. Je to na pováženou. Na chatě z naší skupiny zůstáváme Macín, Terka, Ondra a já. Ostatní frčí domů.

Zůstávám i kvůli tomu, že průběžně vlastním několik lístků na sobotní vlaky 😊 (žena ráda nakupuje 😊).

Předpověď na sobotu je až kýčovitá, tak kujeme pikle. Já s Macínem a Ondra s Terkou.

Vítězí fyzicky úspornější varianta s lezením po cestě dolů. S Macínem koukáme na Dobré skutky s plánem dolézt, kam to půjde. Obtížnost pěkně graduje, tak uvidíme kam až se zadaří.

 

Ondra usilovně brousí své oddílové krumpáčky (doslova) a psychicky se připravuje na Siestu IV+.

SOBOTNÍ RÁNO vstávám v šest, snídáme (na 6 euro) velmi skromné balíčky a vyrážíme. Je úplně jasno a bezvětří.

 

 

Nastupujeme s Macínem vlevo od Veverkáče žlábkem a kosovkou. Trochu se v tom motáme, jistím za větve a nalezený starý řetěz, ale pak Macín nachází první štand Dobrých skutků. První délka M5 zaskakuje. Hladká strmá spára, coby v létě člověk lezl na sokola, je v mačkách a kose docela maso. Rukavice dolů a v teplejch. Oceňuji a rád využívám největší Macínův friend, kterým jsem málem opovrhnul. Uprostřed délky naštěstí potěší nýt a pak brzy štand. 

 

 

Další kolmá délka M6 vypadá bombasticky. Svítí v ní zase nýt, který dává tušit obtíže. Macín ji ale dává na pohodu, uprostřed využívá no-hand. 

 

 

Zde taky uvidí Míru a Bahna, kteří se zde nečekaně zjevují a lezou vpravo Silvestrovské blues M5-. Na dalším štandu se potkáváme. Dlouhou lehkou délku Macín natahuje až na štand pod M6+ převísek.

 

Vychází na mě, těším se. Odlez je ale nepříjemný, žádné jištění, do převisu a nad policí. Hodit záda se mi fakt nechce, tak si tam chci za každou cenu něco dát a slušně mi při tom natéká. Nakonec založím, bohužel odsednu a raději posichruji dalším čokem. Teď už to jde. Naštěstí je délka krátká.

 

 

Macín dolézá na štand a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se, že poslední, převislou a nepříjemně vypadající délku oblezeme. Už se těšíme dolů.

Na úplně poslední chvíli si řeknu, že to zkusím. Odlez je těžší: převis, dlouhý nápřah, spára na pikl nic moc a blbý nohy. Několikrát sednu. Na OS a se zakládáním jištění včil nemám. Po pár metrech už jsou ale tutové díry a i když s bandaskami, dolézám na štand. 

 

Ani jsem si nevšiml, že se úplně zatáhlo, nepříjemně pofukuje a začíná poletovat sníh. Na pikosekundu mi bleskne hlavou myšlenka tam nechat jištění a dát to RP, ale naštěstí vítězí rozum a naprosto konkrétní vidina sálajícího krbu dole v Kolibě.

Klobouk dolů před prvovýstupci. Nečekané, promyšlené, skvělá linka, krásné lezení. Prostě PECKA!

A ujištění, že 50 i 7 jsou jen čísla 😊

Jsou asi 4 hod, tak se dál nezdržujeme, přidáváme na hrot smyci a jedeme dolů. 

 

Od batohů volá Macín Ondrovi a Terce. Doporučuje jim začít sestupovat. Stejně již jsou skoro na vrcholu a tma se blíží. Balíme, odcházím. Macín jede.

Na Hrebienok docházím v 17,40. Lanovka i kasa svítí, lístek mám zpáteční, zubačka by měla jet v 18,00 a poslední v 18,30.

Dvacet minut čekám a v 6 přichází borec, co mě delší dobu pozoruje a říká, že lanovka už od tří nejede. Porucha. To se může stát.

Nechápu ale, proč mi to říká až teď. Nedá se nic dělat, ujišťuje mne, že na dolní kase mi vrátí peníze za zbytečně koupený lístek, OK, jdu pěšky. Neflákám se, dolů přicházím v 18,35. Z principu jdu ke kase pro pár éček. Zavřeno. Kasa jen do 18,30. Ťukám, zkouším to.

„Zatvorené! Prídite zajtra!“

Všichni se nakonec potkáváme v pizzerii Montagna.

Steak fakt chutná!

Skvělý týden!

Těším se zase za rok! Zase naposled?

Libor