Hochalmspitze – skialpová romantika pro zkušené
Autor: Ondřej Macín Macek, 02/13/2019
Konečně mám po státnicích, a tak mohu jet na skialpy bez výčitek svědomí, že bych měla víkend strávit nad učením.
Celý týden sledujeme počasí a naháníme skialpové kamarády. Nakonec jedeme s Macínem sami. Cíl cesty: Gießener Hütte, winterraum a třeba i Hochalmspitze 3 360 m.
Dojet na parkoviště u nádrže Gößkarspeicher se nám nepodařilo. V půl jedné ráno nandavat řetězy v totál ledových korytech. To chceš! Následně se nám podařilo zcela zapadnout. Lopata, cepín, větve pod kola, až heverem jsme autem pohli a těch pár vybojovaných kilometrů zase zcouvali. Smrad, chudák spojka.
Termarestku na sníh, do spacáku a spát. Ráno kolem nás prý někdo projel. Já o ničem nevím, dokud je tma tak spím.
Ráno pohoda, kafíčko a pořádná snídaně musí být. Macín si dokonce pohrává s myšlenkou ještě dneska stihnout výstup na Hochalmspitze, když má být tak krásně.
Cestou sbíráme plasty z podvozku. U dalších baráčků stojí auto a od něj je dokonce šláplá stopa, že by šli tam kam my? Očividně znají místní zkratky a vedou až na Gießener Hütte a dokonce někam dál.
Překonáváme laviny, jednu tak obrovskou, že takovou jsem v životě neviděla. Stromy padlé k zemi, u prostředka klouzačka 10 m široká.
Teprve před polednem jsme dorazili k té nádrži, kde jsme mysleli, že zaparkujeme.
Hochalmspitze dneska nestihneme, to je jasné. Následujeme stopy lesem a s nadmořskou výškou stoupá i teplota až na konec musím jít jen v kalhotkách a tričku, abych se neuvařila.
Vchod do winterraumu jsme museli odkopávat. Dali oběd, vyhodili z baťohů nepotřebné věci (jídlo, mačky, cepín …) a vyrazili ke kříži Winterleiten, 2 518 m, nad chatou. Na skalce naproti jsme sledovali stádo kamzíků. Obratnosti v prudkých svazích bychom se se od nich mohli přiučit. Ještě zapsat do vrcholové knížky se musím. A je z toho Berg Heil! Výhledy krásné, jen kvalita sněhu nic moc.
Plán na romantický večer ve dvou na vyhřátém wintru má jisté trhliny. Kde je dřevo? Postupně jsme odkopali: saunu, odpočívárnu, skladiště, a ještě jsem prozkoumala okolí chaty. Trocha dřeva, přesněji jedna přepravka, byla jen v sauně.
Hlavně, že erárního jídla tu je kupy: rýže, špagety, kus kus, cosi maďarského, česká zelňačka v pytlíku, čaje, kapučíno …
Usínám už v devět a vůbec mi to nepřijde brzo. V noci se budíme zimou.
Ke kříži v dáli na vrcholu Hochalmspitze nevyrážíme tentokrát tak na lehko, mačky a cepíny bereme pro jistotu s sebou. Předpověď počasí nejasná, mraky se honí sem a tam. Široko daleko jen my dva, signál není.
Stopy vedou až pod jižní stěnu. Mraku z údolí jsme sice utekli, ale přes to jsme v mlze. S viditelností mizí i stopy a dál prostě nejsou.
Mimo plán se rozhodujeme pro logický směr výstupu jižně orientovaným kuloárem. Nandaváme mačky, lyže připínáme na batoh, že by to šlo sjet. S přibývajícím sklonem kuloáru mě naděje na sjezd opouští a zakazuji si koukat se dolů. Aspoň, že mi Macín vyšlapává žebřík. Navázáni nejsme. Urvat se to nesmí.
Na úplný vrchol bičovaný větrem si dojdeme už bez batohů. Ani nedáme oběd a mizíme dolů. Macín se to pokouší sjet. Já radši ne. Bílo takový, že nevíme, kde je dole a kde nahoře.
Nad wintrem se naštěstí rozjasnilo. Najíst, sbalit, zabednit okna, a ještě dojet k autu. Ledová krusta se v lese střídá s prašanem. Sjezdy nic moc, ale celkově to stálo za to.
Po návratu dohledáváme, co jsme vlastně vylezli a sjeli: Gössrinne na Hochalmspitze, 250 m, sklon do 45°, krátce 50-60°.
Celé album:
Terka Lego (a Macín)