Malajsie 2016

Autor: Jiří Domanský

Malajsie 2016

Letos jsme se rozhodli opět navštívit Asii a přitom i trochu zalézt v teple. I s ohledem na přijatelné letenky, padla volba na Malajsii. Přilétáme do Kuala Lumpur a míříme do oblasti na jejím předměstí – Batu Caves. Jedná se o posvátné místo s obří sochou budhy, kde se jde po schodech do jeskyně se svatyněmi. Odsud jdeme pěšky kolem hlavní silnice k Nanyang wall. Stěnka se nachází za činžovními domy. Před stěnou jsou však v současné době oplocené zahrádky a u samotné paty stěny vyrostla dva metry vysoká betonová zeď s ostnatým drátem, na nástupech se válejí odpadky. Navíc tady ústí výduchy z jeskynního labyrintu odkud se valí hustý kouř, nelíbí se mi tady. Prchám přes ploty zahrádek zpátky. Pokračujeme dál k Damai wall, která upoutá jeskyňkou, v níž je jakoby uvězněný kámen.

 Pod stěnou je vybetonovaný chodník a udržovaný trávník, což nahrává nájezdu zdejších horoškol, kdy prakticky na celé stěně jsou natažená lana TR. Všichni tady řvou, povzbuzují se, fotí, do toho ti za zády řve muezín z mešity. Bavíme se o dalších stěnách s místňákama, ale říkají, že všude je hodně komárů, a proto tam nechodí. Směřujeme přes malou farmu. Prodíráme se rákosím, překračujeme malý potok, až přicházíme k Red rocks, kde nás uvítá malá opička.

 Než sundáme batohy, tak je kolem nás mrak žíznivých komárů, až z nich máme panickou hrůzu a stříkáme se repelentem. Ukecávám Markétu aspoň na jednu cestu, leze se po sytě žlutém vápenci s krapasy. Jsou tady velké oblé kapsy, v nichž jsou od ptáků poschovávány různé zelené bobule, nebo jsou v nich hnízda. S obavami po předchozí zkušenosti z Laosu, kde mě něco kouslo do prstu, opatrně strkám prsty jen na okraj dírek. Teploty přes 30°C a vysoká vzdušná vlhkost tady člověka ždíme, krůpěje slaného potu stékají do očí i do lezeček.

Ze stěny je výhled na rybník zarostlý bujnou vegetací a předměstí Kuala Lumpur. Mizíme zpátky na Damai wall, kde si dávám sprchu a chladím přehřáté tělo. Jdu se podívat na White wall, stěna působí úchvatně s mohutným stromem uprostřed stěny, ze kterého se táhnou několik desítek metrů dlouhé vzdušné  kořeny. V pravé části stěny vidím velkou tlupu více jak 30 makaků a velké včelí hnízdo. Všude ve větvích se hemží opice, skála vypadá výborně, pevné bílé vápno, ale komáři mě vyhání pryč.

Jedeme se podívat do pralesa Tama negara, kde se prodíráme rozbahněnou džunglí. Následně vlakem do Gua Musang. Behěm cesty míjíme dlouhé pásy nedotčených skal a věží. Potenciál je tady obrovský. Na nádraží přecházíme most a hned naproti se nachází stěnka Cattle ranch, skála vypadá velmi zajímavě, oblé hladké díry a patvary, ale když přijdeš na nástup, stěna je v prvních metrech pokrytá sazemi od ohniště a ostré listy palmy olejné jsou vrostlé přímo do jediných 3 cest co jsou tady, tudíž bez mačety nelezitelné. Navíc cesty jsou z části odjištěné smyčkami v hodinách, které jsou zjevně od prvovýstupců z roku 2000, do toho prostě padat nechceš,  po mágu ani památky.

Zvrhlé monokultury palmy olejné jsou vysázeny prakticky po celé Malajsii. V Gua Musang je další malá oblast u hlavní silnice v areálu etnobotanického parku. První sektory se nachází kolem menší skalky, převážně s lehčími cestami, některé jsou zarostlé. Další sektor je mezi skalkami skýtající příjemný chládek.

Nevýhodou je, že zde z podzemního systému ústí potok, který teče pod nástupy, takže lano smočíš. Povalují se tu 4 polodivocí psi. Skále je vrstvená negativně se sklopenými oblými chyty, lezení připomíná Srbsko v českém krase. Přes noc přespáváme v areálu ve stanu. Ráno jdeme prozkoumat další sektor. Úzkým chodníkem v pralese stoupáme do prudkého kopce, kde na konci je převislý pás skal se spoustou opic. Nástupy v levé části sektoru jsou od opic totálně pokálené a line se tady vydatný smrad. Další cesty jako Buns and bananas, či Viona za 6c, však rozhodně stojí za vylezení. Každopádně repelent je zde nutností. Počítej s tím, že nad hlavou budeš mít zvědavé makaky. Užiješ si tady i řádný koncert džungle a celkově je místo zajímavé, ač je kousek od civilizace.

Gua Kelam 18.12.2016

Přijíždíme autobusem do vesnice Kaki bukit, která se nachází u thajských hranic. Dáváme rychlé nudle, ale v tom se spouští liják, jako když z konve leje. Po chvilce však ustává a my míříme do Gua Kelam. Z jeskyní teče potok, přepažený několika splavy, ve kterých si hrají děcka. Kupujeme lístky do jeskyně a pokračujeme jeskynním systémem s rozmanitou  krasovou výzdobou, kde proudí davy turistů. Tunel protíná celý kopec do kaňonu na opačné  straně. Po cca. 500 metrech se u východu nachází menší sektor. Některé cesty jsou však opět nad vodou, navíc zpuchřelé smyčky nebudí důvěru. Celkově stěnka vypadá zašlemeně a nelezeně. Dál po pravé straně je stěnka s gigantickými krapasy. Cesty jsou pěkné, dobře odjištěné. Lezu cestu Lambat no, když cvakám slaňák, málem zkamením…asi 3 metry nade mnou visí  metrové včelí hnízdo, opatrně mizím bez úhony dolů.

Lezu další cestu kolem jednoho z krapasů, když se mi zabodává malá černá vosička do předloktí, do bicáku, pak mi lítají do vlasů. Odsedám a zběsile se holýma rukama mlátím po hlavě. Po chvíli bzukot ustane. Vycvakávám presu s tím, že natraverzuju do vedlejší cesty, ale nálety vos do vlasů sílí i jistící Markéta dostává žihadlo. Rozhoduji se pro ústup. Sestupujeme už po setmění a s čelovkama se vracíme tunelem. Úzký tunel je teď dálnicí netopýrů, kteří s pištěním proudí ven a těsně před obličejem osvícení čelovkou, uhýbají do stran. Splavení dáváme koupačku v řece, nacházíme pár přístřešků, kde si stavíme stan a usínáme. Ráno nás budí randál, desítky makaků proudí po stromech a skáčou na plechovou střechu, rychle se balíme. Dáváme snídani, nudlovou polívku s krevetkama a kafe.

Na třikrát dostopujeme do oblasti Bukit Keteri( Perlis). Pravá část je trochu zarostlá, nástupy ze sníženého patra, nebo i přes propast po kládě. Pokračujeme doleva k výrazným jeskyním. Nástupy jsou tady poseté bobky netopýrů a výkaly ptáků, což platí i pro některé cesty. I přes to se tady dají najít pěkné sportovní cesty a zabuší si tady i bušiči v 8a i výše v ohromných klenbách jeskyní s úchvatným pohledem do krajiny poseté rýžovými políčkami plnými volavek aj. brodivého ptactva a typickými vápencovými věžemi.

Vydáváme se po strmé cestě zajištěné fixními lany a žebříkem do jeskyní. Po cca. 300 m chůze jeskynním labyrintem se ocitáme v obrovském dómu. Je tady smrad a metrové nánosy netopýřích výkalů. Procházím až nakonec, kde obhlížím Robot wall, kde se nachází asi 8 těžších cest v kolmých plotnách. Markéta však odmítá absolvovat smrdutou cestu znovu. I zde je potenciál obrovský, vedle se táhne kilometr dlouhý a 200 m vysoký pás skal. Ještě (ne)stojí za zmínku oblast The lost world of Tambun, která je v areálu zábavního parku, kde nás nepustili z důvodu rekonstrukce, asi tam staví feraty. Blázinec jako na matějské, kolotoče, mraky lidí, kde si klidu neužiješ, prchali jsme, nebrat…   Dál už nás čeká jen cestování po ostrovech Langkawi, Penang, Pangkor, šnorchlování a ochutnávky výtečné malajsijské kuchyně. Půl litr nedobrého piva vyjde na 100 kč, nudle, nudlová polévka cca. 35 – 70,-Kč, ubytování cca. 300 – 500,-Kč/ noc za 2 osoby vč. snídaně. Cestování vlakem za hubičku, autobusem o něco levněji jak u nás, vše přehnaně klimatizované.

Závěrem

Tady si opravdu dosyta nezalezeš, ber to jako rest. Lezecké oblasti jsou však jedny z nejzajímavějších, exotika totál a rozhodně lano a 10 pres sebou, odjištěné nahusto. Hovna od netopýrů, ptáků,  mravenci, zdivočelí psi, včely, vosy, opice, ještěři, mraky komárů aj. havěti. Do toho teploty přes 30°C a vysoká vzdušná vlhkost. Tady je opičákovo. V KL jsem vyzkoušel bouldrovku Camp 5, která je údajně největší v Asii. Pozor, bez trička tě vyvedou.

Hore zdar, Jura