Zimní Tatry pohledem nováčka v HO Přírodní vědy

Autor: Ondra, 03/05/2019

V Tatrách jsem byl už možná desetkrát, jednou jako malé dítě v létě a pak v poslední době mnohokrát v zimě. Ale prakticky vzato jsem tam ještě nelezl, vždy to byla spíš náročná VHT, většinou s přespáváním venku. Proto mne potěšilo, když se v oddíle začala plánovat týdenní akce ve Velké studené dolině. Obratem jsem se přihlásil a čekal na další pokyny. Opravdové zimní horské lezení prostě musím zažít, nástupy už mám natrénované.

Pátek 22. únor 2019

Reportáž z horolezeckého soustředění začíná netradičně už doma. Pracoval jsem z domova a tak jsem finální balení mohl nechat až na večer. Odpoledne, když jsem skončil s prací, tak jsem ještě přes Skype zavolal babičce, ukázal jsem jí v noci vyrobené bungee k cepínům a hned jsem schytal připomínku: “Snad sis na to koupil něco pořádnýho!” Musím si zapamatovat, že není dobrý nápad konzultovat lezecké vybavení s babičkou. Pak jsem se pustil do balení.

Vzhledem k tomu, že jsme se dohodli vyrazit krom lezení i na skialpy, bylo těch věcí opravdu hodně. Na nádraží jsem nakonec vyrážel s batohem nacpaným lezeckými cajky, nějakým tím jídlem a oblečením. Počkat co ty skialpové boty? Ty jsem obvázal smyčkou a hodil jen tak přes záda. Stejně dopadly i obě dvojčata. Přes rameno jsem ještě přehodil lyže a přes bývalé staré spojení jsem vyrazil na nádraží. Cestou mne ještě zastavili dva příslušníci městské policie s dotazem, zda budu sjíždět Vítkov. Odsekl jsem “Jasně!” a mazal na nádraží. Tam jsme se sešli v očekávaném počtu, ale rozprchli jsme se po tom dlouhém vlaku naprosto náhodně. Noc byla jako obvykle při cestě do Tater krátká, ale v našem případě navíc velmi teplá. Termostat se asi rozhodl, že jsme si zaplatili tarif Sauna-Kupé.

Sobota 23. únor 2019

V 5:50 ráno jsme vystoupili v Popradu-Tatry, teda skoro. Po nástupu na TEŽku jsme ve vlaku zjistili, že chybí Pierre. Nedařilo se nám mu dovolat. Ve Smokovci se nám spojení povedlo a ukázalo se, že vystoupil, ale nenastoupil. Takže ztratil hodinu, ale v pohodě nás pak doběhl. Přirozeně jsme se rozdělili na skupinu, která rovnou vyrazila na ledy a na ty, kdo šli až na Zbojandu. Naše skupina dorazila na Zbojandu před polednem a tak byl čas si odfrknout a někdo stihl i krátký spánek.

Červíček hlodal, co bychom mohli podniknout a zároveň se stihnout vrátit na večeři. Volba padla na Kupolu. K přiblížení jsme použili skialpy, ale nebylo to dost daleko a tak Markéta s mačkami dorazila pod žlab dřív než my. Hlavně proto, že jsme měli problém s terénem. Na tom firmu už skialpy v traverzu moc nedržely a tak jsme stejně museli docela brzo obout mačky. Cestou jsem zaznamenal, že se Macín zastavil, koukal  dolů ze svahu a Terka se ho ptá: “Na co tam koukáš?” a Macín odpovídá:”Na svojí helmu!”, ujela. Výstup vysněženým žlabem z dálky vypadal daleko náročnější, než potom ve skutečnosti byl.

Já jsem měl problém, ale to nesouviselo s terénem. Zapůjčil jsem si totiž skialpové boty. Kdo ví, jak velkou mám nohu, chápe, že si půjčím/koupím první boty, které obuji. Tentokrát výjimečně nevadí délka chodidla, ale tvar komínu těchto bot se zřejmě zásadně liší od mého pravého lýtka. Noha skoro hoří, ale vydržím to! Už to není daleko. Cestou přemýšlím, zda náhodou slovo Scarpa není ze španělštiny, protože to co mám na nohou je jednoznačně španělská bota, aspoň si její efekt takhle nějak představuji. Nakonec zdárně dorazíme do sedélka a pak po hřebeni i na vrchol Kupoly.

K sestupu volíme přímější variantu, kde je také relativně hodně sněhu a do žlabu sestupujeme po veliké ukoleněné polici. V závěru žlabu jsem očekával lyže, které jsme tam zanechali cestou nahoru. Bohužel jedna moje tam nebyla. Vítr ji shodil níže ze svahu, naštěstí se zapíchla tak po 50 metrech. No co, vzal jsem si tu co mi zbyla nahoře a sešel si pro druhou. Dolů to bylo příjemné svezení, ale sem tam byla zrádná plotna. U večeře jsme zhodnotili, že se den vydařil a začali plánovat a balit na nedělní akci.

Neděle 24. únor 2019

Máme tu neděli, Macín s Terkou mne vzali do družstva a původně to vypadalo, že vyrazíme na Kelleho cestu na Javorový štít. Počasí ale nebylo ideální a tak jsme vyrazili na cestu Havraní vlasy na Slavkovskou kopu. Cesta je hodnocena jako M5-, měl jsem teda z počátku trochu obavy, abych družstvo nebrzdil. Nástup byl snadný, protože cesta je opravdu blízko od chaty.

První lezení začalo, když jsme nastoupili do žlabu. Macín s Terkou proti mně skoro běželi. Rukama jsem se opíral o cepíny, ale nohy se mi propadaly s každým krokem. Vyzrál jsem na to, přešel jsem do režimu kočka a šel na kolena, propadání ustalo. Teď ještě si ujasnit, zda jsem mimochodník, chodník či sudokopytník a už jsem to valil nahoru přijatelným tempem. Mezitím Macín začal budovat štand pod první délkou obtížnosti M2, asi by to tady šlo bez jištění, ale když už to máme, dává smysl to využít. Vytahuji lana z batohu, Macín se navazuje a já jistím. První délka šla fakt rychle, za chvíli slyšíme Macína hulákat: “Štand!” a po pár minutách se ozve: ”Zruš!”. Vyndávám lano z kyblíku a hlásím: ”Lano volný!”. S Terkou jsme už byli navázání a tak jsme jen čekali na povel.

Začali jsme lézt nahoru a podle dohody jsem Terce dával náskok a taky jsem vybíral vklíněnce a friendy. Hned u prvního jsem se docela sekl, protože byl založen dost hluboko a v běžkařských rukavicích mi mrzly ruce. Poměrně brzy jsem oblékl lyžařské. Maje šťáradlo jsem si nakonec poradil. Na první délce jsme překonali menší výšvih. Od dalšího štandu nás čekal choďák, protože ale šlo o exponovaný traverz a nebylo jasné kde půjde zbudovat další štand, jistili jsme to.

Teď přišla délka za M4. Macín ji vyběhl a pěkně zajistil. My jsme vyrazili za ním a také jsme poměrně brzy dosáhli štandu. Ač na cestě sem tam byla erární smyčka, tak tady se Macínovi provedení nelíbilo a tak ještě založil friend a jeden hex zatloukl cepínem. Je to sice nestandardní, ale fakt tam pěkně držel. Když jsme pak štand rušili, byl jsem smířený s tím, že tam ten vklíněnec zůstane. Dvě rány cepínem ze správného směru ho ale snadno uvolnily. Horší to bylo s friendem založeným kus nad štandem, tam jsem se vytrápil víc. Jednak se mi nedařilo najít polohu ve které bych měl obě ruce volné a navíc se ve spáře sypal sníh od Terky, která již stoupala nahoru. Pak se ozvalo: “(nesrozumitelný zvuk) … kde je ten Ondra, leze vůbec?” A v tom se mi to povedlo! Překvapivě rychle jsem Terky náskok stáhl a na štand už jsme dolézali spolu.

Odsud už Macín běžel k vrcholu a ani žádné postupové jištění nebudoval. Když došlo lano, zrušili jsme štand a vyrazili za ním. Na vrcholu rychlá gratulace, fotka nás i kamzíka a padáme dolů.

Cestou jsme využili původní štandy, jen jsme chtěli přeskočit ten podezřelý a proto se ještě kousek vracíme k poslednímu, kde necháváme únikovou smyčku. Tam jsem chvíli repku řezal nožem speciálně určeným pro řezání lan. A při druhém řezu jsem jej s díky vrátil a použil svůj obyčejný. Slanění se zdařilo, jen se nám to trochu motalo a pro stažení bylo občas potřeba použít sílu několika lezců. Zdárně jsme sešli zpět do dolinky a pohodově už doťapali na chatu. Já jsem ještě vyrazil na nedaleký kopeček, kde dokonce funguje internet a stáhnul jsem předpověď. Na chatě je trochu komplikovanější organizace a tak se stalo, že  jsme si jako oddíl objednali o jednu večeři vic. Na zítřek to vypadá na skialpovou túru s Terkou, Macín plánuje odpočívat na nějakou úterní divočinu.

Pondělí 25. únor 2019

Počasí udělalo trochu čáru přes rozpočet silným větrem a proměnlivou oblačností. Proto jsme nakonec vyrazili na skialpy. Macína jsme ale přesvědčili aby jel s námi. Sice jsme na Terinu nakonec nedojeli, protože jsme se už před Priečným sedlem rozhodli pro návrat, ale trochu jinou cestou. Sjeli jsme přímo dolů několika zajímavými žlaby až na modrou turistickou, která vede zpět na Zbojandu.

Při výstupu na Zbojandu Macín potvrdil, že je programátor. Terka na něj z posledních sil volala, zda má haršajzny. Macín jen zahulákal, že “v batohu” a zmizel. Na chatě jsme dali rychlou sváču a pokecali s milými spolubydlícími. Byl ale čas oběda a tak by nám svědomí nedovolilo zůstat na chatě, hlavně když se zlepšilo počasí.

A tak jsem si s Terkou vypůjčil nějaký materiál a vyrazili jsme se pokusit o prvovýstup na Zbojnickou kopu cestou, kterou zcela jistě ještě nikdo nelezl. Macín nám výpravu schválil se slovy: “Bězte si hrát, kuřátka!” Nástup byl snadný, protože vrcholek je prakticky u chaty. Pak jsem si nacvakal spoustu materiálu a vyrazil. Terku jsem pro jistotu instruoval aby si mne vzala do jistítka až založím nějaké jištění, to proto abych ji zbytečně nestáhl po sněhovém svahu kdybych sletěl hned na začátku. Přímá cesta vypadala dost obtížně, zejména kvůli uklonění všech ploten a minimu spár, kde by držel cepín. Tak jsem vyrazil traverzem, který se mi vůbec nelíbil, protože bylo třeba se složit pod převísek a zároveň tam nebyla žádná možnost jištění. Spoléhal jsem teda na dva vklíněnce co jsem založil před traverzem. Hned potom mi spadl kámen ze srdce, když jsem uzřel krásnou spáru, kam jsem okamžitě strčil zapůjčený friend. Cesta dál pokračovala daleko příjemnějším terénem, byla ještě prudká, ale úklon poliček se narovnal a tak tam cepín krásné držel. Na založení vklíněnců jsem moc možností nenašel, ale sem tam se vyskytl hrot na který se dala nahodit smyce. Pak následoval snad 15 metrů dlouhý travnatý choďák, kde mne Terka zastavila, protože se jí dole dvojčata zamotala. Počkal jsem tedy až se jí povede je rozmotat. Naštěstí na to bylo poměrně komfortní místo. Když se to povedlo dolezl jsem zase ke skalám. Uvědomil jsem si, že se určitě blížíme na konec mých padesátek a tak jsem urychleně založil jeden vklíněnec a hledal místo na štand. Našel jsem veliký zaklíněný bugr, který stačilo nahodit smyčkou a ještě provázat vzniklé hodiny. Zavolal jsem: “Zruš!” a dobral lano. A Terka mohla začít lézt. Protože jsem o sebe měl strach, tak jsem druhému vklíněnci v cestě trochu pomohl cepínem. Zřejmě proto jej Terka nevytáhla, chvíli jsme na sebe hulákali a dohodli se, že tam zůstane. Po přelezení traverzu Terka zrychlila a za pár minut jsme se potkali na prvním štandu.

Převzal jsem materiál a pokračoval nahoru. Cesta byla dál lehčí a tak to rychle odsýpalo. Na druhou stranu byly možnosti jištění dost sporadické. Na dobrých 40 metrů připadl všehovšudy jeden vklíněnec a 3 nahození na hrot. Ale strmost to dovolila. Vybudoval jsem štand u dalšího velikého kamenu. Tentokrát s využitím dvou friendů, kde každý měl svou spáru. K tomu jsem ještě nadvakrát obvázal ten veliký kámen. Jo, byl jsem spokojen. Zavolal jsem tedy: “Zruš!” Pak nastal menší problém s komunikací. Vrcholek je trochu konkávní a tak jistič na štandu na druholezce nevidí a ani se napřímo neslyší. Křičel jsem tedy směrem k Javorovému štítu a očekával odraz, ale nedostával jsem odpovědi. Nakonec jsme se s nastalou situací porovnali a brzy jsme se potkali na druhém štandu.

Sbalili jsme lana a materiál a vyrazili na vrchol. Tam jsme si dali zasloužený čaj a sušenky a pak jsme vyrazili na dvě záchranné akce, jednak tam stále byl ten vklíněnec a ještě Terce uletěl pásek na svázání lana. Ač se to nezdálo pravděpodobné, zachránili jsme obojí. Vklíněnec byl “tutovej”, než jsem ho zachránil, tak jsem jen v něm dokonce i chvíli seděl. Během toho Terka obcházela stěnu s lanem a nahodila hrot za který jsem pak visel při kutání vklíněnce. No bylo to zajímavé, ale musím uznat, že to asi tu práci nestálo. Když jsem slanil dolů, tak Terka ještě seběhla, respektive sesaltovala do doliny pro uletěnou sponu. Cestou na chatu jsme se dohodli na klasifikaci cesty M4. Na chatě se vymyslel i název:”Hra kuřátek! M4” No dneska jsme si ten smažák zasloužili!

Úterý 26. únor 2019

V úterý den začíná krupicovou kaší. U snídaně tak probíhá bouřlivá debata o pravděpodobnosti návštěvy místních suchých záchodů. To zejména v dnešním počasí je poměrně náročný a nebezpečný podnik. Venku duje vítr okolo 60km/h a v nárazech ještě trochu zesiluje. Na lezení tak není ani pomyšlení. Plánovaně jsme  se rozloučili s několika členy výpravy a ti sešli dolů na vlak. Zbylá část oddílu zůstává na chatě, venku je počasí, že by psa nevyhnal. Ale jak už to bývá v každé skupině jsou lidé, kteří neposedí a tak jsem společně s našimi spolunocležníky nacvičoval lavinou záchranu. Nejdřív jsem kus od chaty zahrabal svůj pípák ve Sváti batohu a pak jsem vyslal Sváťu, Karla a Beryho jej hledat. Měli dohromady jen jednu sondu, pípák a lopatu, takže to nebylo tak snadné. Ale nakonec se jim podařilo batoh zaměřit, nasondovat i vyhrabat. Potom jsme se dohodli, že kluci schovají pípák a já se Sváťou jej půjdeme hledat. Zajímavé překvapení bylo, že se Bery obětoval a zalehnul do sněhu a nechal se částečně zavát sněhem. On ale neměl pípák, takže když jsme ho našli, ověřil jsem, že žije a řekl nám, že tam má někde ještě parťáka. A my jsme pokračovali ve vyhledávání pípakem a pak přesli k sondování. Za chvilku byl na povrchu i batoh. Celkový čas s během od chaty do vytažení batohu 7:30 by případným obětem laviny dával ještě docela dobrou šanci přežít.

Nuda se dá nějak zabít i na chatě, proto jsem si se Svaťou a Blankou zahrál lodě. Jejich taťka Honza přitom obdivoval způsob, jakým jsem kreslil čtvercovou síť. Ale co naplat, všechny moje lodě byly potopeny. K obědu jsem si nakonec dal zelňačku i když bych něco v zásobách měl.

Krátkou chvíli se rozjasnila obloha a tak přišel ďábelský plán, zpětně bych to hodnotil spíš jako hovadinu. Nabídl jsem Svátě na které bylo znát, že ji myšlenka celodenního posedávání na chatě také zrovna nesedí, ať jde se mnou přelézt včera založenou cestu “Hra kuřátek! M4”. Souhlasila a tak jsme pobalili materiál, něco popůjčovali od Macína. Posléze jsme vyrazili ke Zbojnické kopu. Už cestou vítr zase zesiloval, ale říkal jsem si, že to zvládneme, protože cesta je v jižní stěně a vítr fičel od severu. Měl jsem pravdu, pod nástupem jsme si potvrdili, že do toho jdeme a nastoupil jsem do “stěny”. Na cestě to šlo dobře, tentokrát jsem problémový traverz přelezl daleko pohodověji, hlavně proto, že jsem už věděl kam založit jištění a kde se o to ani nesnažit. Založil jsem vypůjčený friend na tutové místo za traverzem a přelezl první strmější úsek kde jsem založil několik vklíněnců. Přeběhl jsem úsek firnu, nad ním založil vklíněnec a na místě kde jsem štandoval s Terkou jsem zbudoval první štand. Dal jsem Svátě signál: “Zruš!” a za chvilku začal dobírat lano. Pak jsem zahulákal “Jistím, pojď!” a Sváťa začala lézt. Poměrně brzy jsme se potkali na štandu. Sváťa převzala jištění a já vyrazil nahoru. Druhá délka je o dost lehčí a tak to byla rychlovka. Na druhém štandu bylo dost větrno a chvílemi bylo vidět dolů, kde jsme už viděli záchrannou výpravu, kterou jsme si dohodli s Terkou (ta pochopitelně přesně věděla kde lezeme), Karlem, Berym a Honzou. Když Sváťa dorazila na štand, dali jsme si na zahřátí čaj a domluvili se na průběžném jištění, sice obtížnost poslední délky k vrcholu je maximálně CH+, ale v tom větru se jištění hodilo. Sváťa pak poznamenala, že si připadala jako by pouštěla draka. Za hranou kopce jsme sbalili lana, uklidili každý jeden cepín a spojili se smyčkou proti větru. Sestup se podařil, ale vítr nás párkrát shodil do sněhu. Dole na nás čekal rozčilený Karel, který evidentně nebyl moc rád, že jsme tento výstup podnikli. Dorazili jsme na chatu, dali sušit vybavení a očekávali jsme večeři. Dostali jsme segedín, který jsme si všichni zasloužili. Já se Sváťou za vydařený výstup a ostatní za případný stres. Večery na chatě jsou dlouhé a tak jsem se pokusil najít nějakou zábavu. Rozhodl jsme se vyrobit anténu pro GSM signál a díky tomu jak byl Macín dobře vybaven se nám nakonec cosi trochu funkčního povedlo vyrobit. Za ten výsledek i když sporný mi Mahy koupil pivo! To mi připomíná, že za výstup dlužím jedno Svátě, ale zas bych nerad dostal od Karla přes tlamu. Takže se asi vyrovnáme později.

Středa 27. únor 2019

Na dnešek očekáváme podle předpovědi nic moc počasí, zejména silný vítr. Proto plánujeme vyrazit na skialpech k ledopádu Veverčák. Ráno jsme zjistili, že počasí předpovědi moc neodpovídá a tak jsme přibalili i vybavení na skály. Na lyžích jsme dojeli téměř až pod led, odložili jsme je za závěj u velikého kamene. Přezouváme se do pohorek, natahujeme návleky a nazouváme mačky. Byl jsem varován, že je na ledu mokro. Vzal jsem si běžkařské rukavice, protože jsem chtěl mít trochu citu pro demontáž šroubů. Nebyl to nejlepší nápad, při jištění to ještě nevadilo. Nainstalovali jsme dva šrouby jako štand. Během toho Petra co jistil Libora ve vedlejší linii trefil údajně středně velký kus ledu do kolene. Vypadalo to hrozivě, ale je to tvrďák, jistil dál. Macín začal lézt. Po několika metrech prohlásil, že není čas na hrdinství a zašrouboval další vývrtku jako postupové jištění. Občas nás svrchu sprchovaly malé  prachové laviny. Macín se ale i tak s přehledem dostal tak do poloviny ledopádu a pak začal trochu lamentovat ohledně kvality ledu. To mu ale ve výstupu nezabránilo. Změnil směr o pár kroků vlevo od původní linie a pak nám hlásil, že to tak bude trochu zajímavější. Měl pravdu, led v tom místě nabral téměř kolmý sklon, ale s přehledem to přelezl. Během toho co já jsem jistil Terka honila kdesi v údolí, skoro ve Smokovci, uletěnou rukavici. Brzy dosáhl štandu a já s Terkou jsme začali lézt. Terka lezla maličko napřed a já jsem lezl za ní, ale pro jistotu trochu bokem. Tak jako i u jiných cest jsem vybíral materiál. Zpočátku jsem měl problém se zasekáváním cepínů, buď se s ledem nestalo nic a cepín se jen odrazil, nebo jsem dal moc velkou ránu a led se rozstřelil na úlomky, které zmizeli kdesi v údolí. Časem jsem potřebnou sílu docela vychytal a přišlo mi, že to docela funguje a celkem automatizovaným způsobem jsem dolezl k prvnímu šroubu. Ten jsem bez větších problémů vyšrouboval a vyklepal led ze středu. Nezkušeně celou dobu držím na místě za cepín ve skrčené ruce. Šroub s presem odkládám na prsák a pokračuji. Najednou mi cepín nejde zaseknout, snažím se víc rozmáchnout a při tom se kladivem švihnu do spánku. Vidím hvězdičky jak v animáku, ale udržel jsem se na druhém cepínu. Oklepu se a pokračuj,i dosáhnu brzy výšky zhruba 10 metrů. A pak to přišlo, dostal jsem se do místa kde mi ani jeden cepín nešel spolehlivě zaseknout a turistické mačky mi také zvláštní podporu nedaly. Padám! Odrážím se od stěny. Letím! Z metodiky si vzpomínám, že jsou při ledolezení časté úrazy cepíny či mačkami při pádu, roztahuji tedy ruce a krčím nohy vzad, letím jako motýl. Docela mne překvapuje, že ačkoliv lezu jištěn shora letím tak dlouho. Při dopadu se pěkně prásknu o stěnu do kolene. To zase bude modřina! Dole někdo zahaleká: “To jsi na ledu prvně?”, odpovím: “Jsem!” A lezu znovu nahoru, teď už po každém záseku pečlivě kontroluji zda cepín skutečně drží. Cestou se dokonce jednou posadím do bungee, to když se mi že šroubu nedaří vyklepat led. Pak se Terka dostává do krize, morálně ji tlačím nahoru, kde už na ni Macín pokřikuje: “To myslíš, že to bude líp držet, když budeš hysterická? Kdybys se raději pořádně rozmáchla!” Nakonec to strmé místo oba překonáváme. Macín to komentuje slovy, že na to, že je to WI 3, tak jsme dost pomalí. Má pravdu. Jiní lezci nás předběhli. Ale měl jsem i tak radost, že jsem si vylezl první led. Potom se domlouváme co dál. Macín nabízí lehčí cestu za 4+ nebo těžší za 5+. Volíme 4+. A byla to dobrá volba. Cesta začínala výšvihem z firnového kuloáru rozevřeným koutem, který vypadal na první pohled nevinně. Terka se s ním chvilku prala, ale párkrát jsem ji poradil stup a byla nahoře. Pak jsem do koutku nastoupil já. Postupně jsem vylezl po stupech, které jsem radil Terce a nahoře najednou marně hledám kam zaháknout cepíny. Drny se nedaří zaseknout a skalní pukliny jsou ukloněné směrem ke mne. Ani nevím jak a najednou vypadávám zpět na firnový svah. Zkouším to znovu a tentokrát nahoře nepoužiji cepínu, ale opřu se o skálu rukou. Jsem tam.

Následuje mixový úsek poměrně snazší než nástupový kout, ale o to víc se mi líbí. Terka jej komentuje slovy, že jde o “průzkumné lezení”. Potom se cesta zvedá do výšin a z koutu vystupujeme na hřeben. Zpočátku není tak výrazný, ale nakonec si připadám jako bych seděl na zádech koně. Rozdíl je jen v té výšce, na obě strany je dolů vidět tak 300m sráz. Úhel mezi oběma srázy může být pod 30°. Pomalu se sunu po hřebeni. Není to lehké, když se mi všechen materiál plete mezi nohy. Musím ale ke štandu, který je tentokrát smyčka obhozená okolo výrazného hrotu, který se vydělil z hřebene. Zbývá nám poslední délka, asi 20m k místu odkud jsme viděli slaňovat kolegy z oddílu. Když na místo dolezu, mám z kvality trochu obavu, je tam několik repšnůr omotaných okolo kamene. Nejsou zrovna silné. Ale Macín přitahuje lano a začíná slaňovat na sněžnou polici pod námi. Je potřeba se dostat pod převis, takže i sestup je zajímavý. Na polici je další štand, tentokrát osazený dvěma nýty, což dává pro další sestup určitou jistotu. Na třetím štandu je smyce, jejíž účelem má být usnadnění stažení lana. Použili jsme ji a lano jsme měli fakt problém stáhnout. Po několika pokusech o vyzvonění se konečně dalo do pohybu, ale to nic nemění na tom, že to šlo hodně špatně. Stažení se povedlo a sestupujeme dalším slaněním do kuloáru nad ledem. vytahujeme čelovky, padá tma. Je šest hodin. Macín balí lana a já scházím ke štandu, kde potkávám dvojku Slováků, kteří nám nabízí slanit po jejich lanech. S díky využíváme této nabídky, ušetří nám trochu času. Pod ledopádem nacházíme své skialpy, které jsme tam ráno zanechali, dáváme malou svačinku. Přezouváme se a balíme materiál. Za svitu čelovek sjíždíme k modré turistické cestě a po ní stoupáme na chatu. Cesta je nekonečná a místy nás nepříjemně překvapí ledová plotna. Terka má od Macína haršajzny, mě se ale moc dobře nejde. Cestou dáváme krátkou pauzu na čaj a Macín nám nabízí hroznový cukr. S díky si ho beru a na něj už docházím na chatu. Dostali jsme se tam okolo osmé. Byl to náročný den, zboucháme výborně upečené kuřecí stehno s tarhoňou, pokecáme. Já pro pobavení ostatních přečtu připravovaný článek na Lezce a před půlnocí uleháme do pelechu.

Čtvrtek 28. únor 2019

Na čtvrteční odpoledne je předpovězena další vichřice a tak po dlouhých úvahách “kdo a kam?” volíme restday se skialpovým výletem. Po odchodu z chaty kontroluji kdo vysílá a kdo ne. Ukazuje se, že Macín pípák zapomněl. Ale už se nevrací. Vyrazili jsme okolo Zbojnické Kopy, která je již proslulá cestou “Hra kuřátek!”. Využil jsem pěkného počasí a cestu si nafotil, kdybych chtěl případně v budoucnu vydat průvodce na tento epochální prásk. Potom jsme začali stoupat do sedla Malý Závrat. Zpočátku to docela šlo, ale pak se Michal otočil, že se raději projede někam dolů. Já, Macín a Terka stoupáme dál. Macín při obratu ztrácí lyži a ta sjíždí až dolů do Generála. Vyráží pro ní a pak stoupá znovu. Zvolil jsem trochu jinou strategii, stoupal jsem pod menším úhlem a využil vždy do nejdelší přímou cestu. To se nakonec ukázalo jako problém. Nastoupal jsem az na ledovou plotnu, kde jsem měl problém s obratem. Vzdávám to a zouvám lyže a přidělávám je na batoh. Začínám stoupat kolmo nahoru. Kvalita sněhu se zhoršuje, přecházím výrazný odtrh a jsem docela rád, že vysílám. Jdu totiž stranou sedla. Macín s Terkou už jsou nahoře a odlepují pásy a otáčí se dolů. Udělal bych to taky, ale v místě kde jsem nedokážu obout lyže, musím tedy hlubokým sněhem vystoupat až nahoru. Blížím se k balvanům, které koukají ze sněhu, podle očekávání je tam sníh ještě měkčí a tak se propadám ještě víc. Konečně dosáhnu sedla a sundávám lyže z batohu, odlepuji stoupací pásy a lepím je na pomocné fólie. Zabalím je do batohu a s jistým strachem jak to v takovém sněhu pojede se pouštím do sjezdu.

Myslím, že jsem celkem dobrý lyžař, ale v úplně jiné disciplíně, na sjezdovkách jezdím na rychlost a navíc na závodních lyžích určených na obří slalom. Jede to výborně, postupně nechávám lyže víc a víc rozjet. Po několika “skákaných” obloucích se pouštím do větších, sklon je už menší. Dojíždím do protisvahu na Zbojnickou kopu, kde už svačí Macín s Terkou, nabízí mi čaj, který si rád dám a pak společně pokračujeme na vrcholek tohoto proslulého kopečku. Ukazuji Macínovi poslední štand Hry kuřátek a pak sjíždíme zpět dolů. Potkáváme Michala, já Macín a Terka bereme sjezd dolů přímo širokým kuloárem, Michal kopu trochu objíždí. Jede to výborně. Pokračujeme i s Michalem dolů Generálem a pak stoupáme zpět k chatě.

Na chatě se dozvídáme o lavině v Bielovodské dolině. A za chvíli mi přichází SMS od kolegy, zda žijeme. Potvrzuji, že o nás nejde a dávám si výbornou zelňačku, které zde říkají “kapustová polievka”. Potom se na chvíli natáhnu na postel(v rámci možností, je o 5 cm kratší než já) a dopisuji deník. Když jsem se probudil, pro jistotu jsem vzal hole, obul pohorky a zašel na 4G kopeček zavolat rodině, že jsme v pořádku schovaní před vichrem na chatě. Dovolal jsem se tátovi, během hovoru jsem  pozoroval nástup na Havraní vlasy. Loučím se a když se zvedám z úkrytu za kamenem všímám si podezřelého pohybu na svahu vpravo od toho žlabu co jsme lezli. Lavina! Na svahu se vysypalo zhruba 20 metrů široké laviniště. Vracím se na chatu, blíží se večeře. Hlásím ostatním co jsem viděl a Libor na to: “Tak to mi docela omezuje výběr kam jít zítra.” Do večeře diskutujeme nad předpovědí, hledáme kde konkrétně je Mlynárúv žlab, ve kterém se vysypala lavina, která vzala jednomu zkušenému lezci život, hlavně nás zajímá jak je orientován. Debata se dal ubírá ohledně předčasného sestupu, předpověď na pátek i sobotu není úplně nejlepší, ale v každém případě by se sestupovalo až zítra, dnes je na to pozdě a venku je nebezpečno. Večeře je na stole.

Po večeři se jídelna proměnila v tělocvičnu. Macín s Terkou předvedli pěknou řádku čísel z akrojógy a postupně se k nim přidali i další spolunocležníci. Potom propukl deathmatch ve vzporu. Jak vidno, někteří se rádi poměřují. Já stahuju předpověď a zjišťuji, že se z různých zdrojů rozchází. Podle některé bude zítra zase vichr, ale podle HZS máme na hřebenech očekávat jen 30km/h, což by sice nebylo příjemné, ale dalo by se to vydržet. Celá skupina co s námi sdílí chatu je poměrně hudebně nadaná, mají svojí kytaru a Blanka hraje na erární klavír v jídelně. Hrají i zpívají k udržení dobré nálady i v tomto nečase.

Pátek 1. březen 2019

Páteční ráno nepřineslo kýženou podmínku s tak se postupně kolektivně rozhodlo, že je konec. Většina účastníků sestupuje hned po snídani. Zbývá nás na chatě jen hrstka. Konkrétně Libor, který má dokonce dvě jízdenky na různé vlaky v sobotu a pak Macín s Terkou a já. Házím si do svého plecháčku šumák, jelikož hydratace je důležitá a sedám si ke stolu kde je poslední zbytek oddílu, který se ještě nerozhodl odejít. Dozvídáme se, že na chatu hodlá vyrazit spousta lidí v očekávání lepšího počasí. Stahujeme předpovědi a vypadá to optimisticky. Za to za oknem se žení čerti. Poflakujeme se na chatě a uvažujeme o plánu na zítřek. Na Macínovi je znát, že by rád využil příležitosti a vylezl si s Liborem nějaký pořádný prásk. Nabízíme s Terkou, že něco lehčího vylezeme sami a oni dva můžou jít na těžší cestu, než kdybychom je brzdili. Rozhodli se pro “Dobré skutky” za M7. Protože Libor tu má již hodně nalezeno, doporučuje nám cestu Siesta M4+. Říkám si, že to bych mohl zvládnout vytáhnout. Pak se sháním po topo mapě, zjišťuji, že musíme nejdřív vylézt Veverkáč. Sice jsme tu předevčírem trénovali, ale bude to jiné, tentokrát to totiž budu já, kdo to musí vylézt na začátku lana. Pro jistotu si teda půjčuji všechny šrouby co máme k dispozici, se 14 šrouby bychom snad měli uspět, odlez bude minimální, jen asi budu šroubovat i ve snu.

Přemýšlíme co a jak a během toho vaříme ze zásob oběd. Něco tu zanechala skupina Spěváčků, ale já mám dost vlastního proviantu. Vylepšil jsem si instantní polévku, která měla slaninu na obale, skutečnou slaninou. Tenhle nápad musim poslat výrobci, jsem zvědav jak na to tiskové oddělení zareaguje.

Protože mám lézt led a ještě na prvního, půjčuji si pilník a přebrušuji zobáky oddílových cepínů podle rad od Libora. Když dobrousím, jdeme je s Terkou vyzkoušet na oblíbený kopeček. Máme tu další prvovýstup, cestu jsem podle posledního kroku nazval “Kuřecí žába”, je to jednodélka, zhruba 50m dlouhá. Hodnotím ji jako M4+, protože je trochu těžší než “Hra kuřátek!”. A hlavně, pokud máme zítra lézt M4+, musí tomu odpovídat i tréninková cesta, že ? Hlavní obtížnost cesty spočívá v tom, že je poměrně hodně skalní, vede přes nepříjemně ukloněné plotny a římsy, na těch je třeba stát a nejsou moc široké. Zároveň jsou omezené možnosti postupového jištění, ale něco se najde. Nejlepší je finální štand, jde o veliký zhruba metrák těžký kámen zaklíněný do spáry, která se sbíhá směrem dolů ze svahu. Před ním je místo, které dalo cestě jméno, spára akorát široká na žábu. Tam ruka v rukavici drží lépe než cepín v tatranském drnu. Během lezení a hlavně pak během jištění mne pěkně bičuje vichr se sněhem. Terka na povel ruší a na další začíná lézt.

Když Terka dolezla na štand, zeptala se mne, zda jsem se zatím nestal sněhulákem. Odpověděl jsem, že moc nechybělo, ale pohoda a zeptal jsem se, jak se jí cesta líbila. Prý zpočátku uvažovala, že by takovou cestu mohla i vytáhnout, ale nakonec ji ty úvahy přešly. S průběžným jištěním jsme si došli na vrchol a pak se vydali zpět do chaty. Bylo to v ideální čas, sněžení se zahušťovalo a vítr sílil. Na chatě jsem zjistil, že mám za celý den jen necelých 6000 kroků a tak jsem se vydal ještě na 4G kopeček pro předpověď a pak se ještě kus prošel dolinou směrem dolů, když jsem se vracel, už nebyly vidět ani moje stopy. Na chatu už jsem dorazil v neprůhledné vánici.

Nastal čas večeře, bylo rizoto s masem. Takhle kdyby vypadalo rizoto v hospodách, dával bych si ho častěji. Po večeři nedočkavě připravujeme materiál a balíme vše do batohů. Na chatu už se vracet nebudeme. Je půl desáté s na chatě je čilý ruch, dorazila skupina Maďarů s dětmi.

Sobota 2. březen 2019

Sobota je již definitivně odjezdový den. Proto podle včerejšího plánu volíme cesty nad Veverkáčem, kam sjíždíme na skialpech a necháváme batohy schované pod stěnou. S hromadou vypůjčených šroubů jsem si byl celkem jistý, že se na ledu nezabiju. Na šroubech je totiž vyražená nosnost 10KN, ještě otázka, zda to vydrží i ten led. Neměl jsem ovšem takovou jistotu v tom, že po ledu vylezu. Byl jsem až překvapen, jak dobře to šlo. Led se sice sem tam štípal, hlavně při šroubování vývrtek, ale dařilo se mi nacházet místa, kam když jsem švihl tak cepín skoro srostl s ledem. Nejdřív jsem se snažil šroubovat jednou rukou, ale nakonec jsem začal odsedat a to šroubování dost zjednodušilo. Těsně před koncem mi padají dolů sluneční brýle. Nakonec jsem první dosáhl štandu nad ledem i přes to, že se během toho co jsem lezl dole objevilo několik zkušených lezců, jako třeba Bahňák. Ten se pak přidal ke mně na štand a vznikal tam trochu zmatek.

Naštěstí jsme se brzy pustili do druhé délky. Ta je položená a tak jsem tam jen zhruba v polovině cvaknul erární smyčkový šmodrch, s vývrtkami jsem se již nezabýval. Měl jsem i trochu strach, že bych při šroubování v místních glazurách narazil na skálu a klukům bych ztupil korunky.

Po druhé délce následoval výstup vysněženým žlabem. Ten se jevil poměrně nebezpečný s ohledem na případnou lavinu. Udělal jsem aspoň jednoduchý test výřezem pomocí cepínu a usoudil jsem, že je sníh poměrně stabilní, ale přesto jsme šli pěkně po straně jištění lanem od štandu a postupovými vklíněnci, které jsem osazoval cestou nahoru. Když lano došlo, přešli jsme k průběžnému jištění. Pak jsem na místě kde jsem očekával nástup postavil štand a Terka se žlabem dostala až ke mně. Nabídl jsem jí tahat první lezeckou délku s ohledem na to jak jsem byl zničený z ledu. Byl to dobrý nápad. Terka natáhla zhruba 35 metrů a pak zaštandovala u podezřelého pohyblivého kamene. To jsem nevěděl, jinak bych si asi dával větší pozor. Tato délka měla být za M2, ale nejspíš jsme se nějak spletli, protože tam rozhodně byl krok spíš za M4. Tak jak to Terka přelezla v pohodě, tak já jsem se na tom koutku natrápil. Nedařilo se mi najít ani dobré stání, což není s turistickými mačkami nic neobvyklého, ale ani dobrou hranu či zásek pro cepín. Nakonec jsem rozporem vylezl co nejvýš to šlo a nahoře zasekl drn a druhý cepín zavěsil za nepříliš příznivě tvarovaný kámen. V tu chvíli se ozval nepříjemný zvuk. Drn se vytrhl a cepín po kameni sjel. Padám!!! Od maček se asi zajiskřilo, každopádně jsem cítil smrad. Terky štand vydržel, ale já jsem se ocitl o 4 metry níže, cítím bolest na čele a zkouším do koutku nastoupit znovu. Za krátkou chvilku vypadávám znovu, tentokrát ještě níže. Co to? Asi na to jdu blbě! Tak to zkouším jinak, hledám jiná místa, kde by cepín držel a mačkami se snažím stoupat tak, aby nevadilo, že mají dva hroty. Překonávám to! Dál je to za CH+, přicházím tedy na štand a přebírám materiál od Terky. Ta mi hlásí, že mám  na hlavě krev. Má pravdu, při pádu jsem si otiskl lopatku cepínu do čela. Macín vyprávěl, že je to fajn, když se to stane, má pravdu, teď mi aspoň budou ostatní věřit, že jsem lezl.

Další délku táhnu já, evidentně nejsem dobrý druholezec, když při tom padám. Je tu pár míst, kde je potřeba udělat nějaký lezecký krok, ale jinak je to délka zadarmo. Trochu mne trápí, že Terka již hlásí 10 metrů lana a já stále nemám kde zaštandovat a jediné postupové jištění je obvázaná kosodřevina. Uklidňuje mne jen to, že je terén fakt lehký, jde spíš o přelézání balvanů na nakloněné louce. Konečně nacházím místo na zaštandovaní. Je tu veliký kámen, který jde obhodit a ještě vidím spáru, kam se chystám založit friend. Zjišťuji, že tam už jeden je, jaké překvapení! Někdo odsud utíkal a zapomněl jej tam. Terka nastupuje tuto lehkou délku a já se při jištění rozhlížím co mne čeká a v tom vidím ve spáře další friend. To slovenské bratry lezoucí ve vedlejší linii pobavilo. Marko na mne dokonce volal, že jestli tam budou čtyři, tak jdeme fifty-fifty. Když Terka dorazí na štand, předáváme si materiál, to je hodně důležité, už se nám jednou stalo, že jsme si nepředali smyce a pak se štand nedělá úplně dobře, když se většina materiálu vycamrá na postupu.

Já nastupuju do další délky. To je ta, která dala Siestě obtížnost M4+, musím říct, že je opravdu výživná. Hned jak můžu dávám smyčku do zapomenutého cizího friendu a po několika dalších metrech obhazuji hrot, ten se houpe, ale vyndat nejde, přesto to na moc tutové jištění nevypadá. Cesta se naklání proti mne a ačkoliv je tu poměrně hodně možností kam zavěsit cepín i kam se postavit mačkami, mám problém, jsem v koutě a ten je trochu převislý. Zkouším ten krok snad 4x než se odhodlám jej konečně udělat. Jsem hotový, už jsem toho nashyboval dost na ledu. Nakonec vpáčím cepín do svislé spárky, druhý odložím na ramena a zkusím stupeň překonat. Vidím nejbližší a navíc ne extra spolehlivé jištění zhruba 4 metry pod sebou. To mi na kuráži moc nepřidává. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že čím déle tu budu něco nacvičovat tím spíše se sesypu dolů. Udělal jsem ten krok, jenže nevím jak na další. Rychle nacpu skoro celou ruku do spáry a přemýšlím. Měl bych vymyslet jak nahoru, ale napadá mne jen to, že pokud mi ujedou nohy, zlomím si ruku. Uvažuju, jestli mám hnědou v kalhotech a nakonec co nejrychleji lezu dál s použitím všech prostředků abych mohl udělat další postupové jištění. Povedlo se, našel jsem spáru, kam pěkně pasuje jeden Koubův TOP. Sice by se skála při pádu asi rozstřelila, ale psychologický efekt to má. Po založení lezu co nejrychleji, přijde ještě pár těžších míst, ale zdá se mi, že to nejtěžší už mám za sebou. Zleva na mne volají dva další lezci, že mi zbývá tak 15 metrů na hranu. Cesta je objektivně čím dál lehčí a tak se na zbytku spokojím s jedním jištěním. Nacházím pěkný balvan a stavím štand. Trochu vázne komunikace, protože na sebe s Terkou nevidíme a ani se nám nedaří na sebe hulákat. Problém je nejspíš v tom, že můj hlubší hlas se okolo skal ohne, ale Terky ke mne už nedoputuje. Nakonec jsme se ale pochopili, Terka zrušila, já jsem dobral pár chybějících metrů a začal jistit.

Terka sbírá štand a zkouší vydolovat zaseknuté friendy, které jsem tam objevil. Nedařilo se. Ale když to křičela nahoru, přes vítr jsem ji nerozuměl, tak jsem zkrátka jen dobíral. Trvalo to celkem dlouho než jsem ji spatřil, ale nejspíš to byl jen zlomek času co jsem v této délce strávil já. Když mne zahlédne, vykřikne: “Ty seš borec!” a já odpovídám: ”Dík, ale málem jsem se posral!” Chvilku na to slyšíme pád Slováků ve vedlejší cestě následovaný: “Marko, žiješ?”, vypadá to, že se nic nestalo, lezou dál. Terka dolézá na štand, občerstvujeme se čokoládovou tyčinkou a čajem a uvažujeme, zda půjdeme dál nahoru. Je pozdě, nakonec se rozhodneme, že to zkusíme, v tom píše Macín, že už jsou na Hrebienku a že by nám doporučil taky sestupovat. Máme to krátký, ale už to není tak hodnotné lezení a zároveň by nás to ještě chvíli zdrželo. Nejdřív jsem do délky nastoupil, ale nakonec jsme se stejně dohodli, že na to prdíme.

Zalezli jsme si i tak dost. Vracím se na štand, vybalujeme únikovou repšnůru a převazujeme štand pro slanění. Terka jde první, během toho co slaňuje je štand ještě přijištěný dalším friendem a vklíněncem, to seberu až bude na zemi, já už pojedu jen na té únikovce. Terka má za úkol najít další vhodný štand. Já si beru šťáradlo a zkusím vysvobodit ty zaseklé friendy. Lano  ke volné. Terka je na polici, jdu slaňovat. Dojedu k prvnímu friendu a zkouším pro něj sahat do spáry, nejde to, je velmi hluboko. Napadá mne ale trik, spára je přístupná i shora, jen je třeba vyndat hromadu kamenů co do ní napadaly. Podařilo se, vyskládal jsem je a friend jsem vytáhl proti směru. Sjíždím k druhému a tam pár rýpnutí šťáradlem stačí k tomu aby se začal hýbat. Podaří se mi jej také vyjmout. Slaním až dolů k Terce, stojí na zasněžené polici a hlásí že žádný dobrý štand nenašla.

Padá tma, potřebujeme už čelovky. Terka je vytahuje z batohu, já začínám stahovat lano. Potom vezmu čelovku, operu ji na plný výkon a dívám se okolo nás. Zhruba 25 metrů od nás vidím parádní žulový hranol, který bude mít dost přes tunu, ten můžeme obvázat a slanit. Jen je potřeba se tam dostat. Mě to připadá v pohodě, ale Terce to připadalo trochu prudké. Nakonec to ale v pohodě sešla, připravili jsme štand a slanili dolů do koryta. Tam se držíme při straně, lavinou bychom výstup zakončit nechtěli. Já jdu popředu, stahuji lano, Terka opatrněji, pozadu a s použitím cepínů. Dojdu až k hornímu štandu nad ledopádem a protáhnu lano. Slaňuji dolů a tam cvičně zasekávám cepín do ledopádu. V tom píše Macín jak to s náma vypadá. Volám mu, že já už jsem na zemi a Terce zbývá 10 metrů. Když ke mně přijede, dávám jí telefon. Dohodneme se, že se sejdeme v Pizzerii ve Smokovci.

My musíme ještě najít batohy a lyže, přezout  se a vše zabalit. Cestou k lyžím nacházím svoje sluneční brýle, které mi spadly, když jsem dolezl na vrchol ledopádu. To potěší! Přezouváme se, nacvakáváme lyže a jedeme na Hrebienok. Mám to těžké, fláknu sebou hned na začátku, je docela problém se z toho hlubokého sněhu zvednout, teď oceňuji jak tuhé hole jsem si koupil. Když se konečně zvednu, prosím Terku aby se podívala, zda jsem nenabral sníh do pohorek, které mám jen tak navázané na batohu. Je to v pohodě. Jedeme dolů, chvílemi se mi zdá, že na tu nálož jedeme až příliš rychle. Ale stále se mi daří vybírat zatáčky, jsme u odbočky k Reinerově chatě. Odsud je potřeba chvilku bruslit, je to mírně do kopce. Ukazuje se, že to docela jde i s tím těžkým batohem. Z Hrebienku sjíždíme po sáňkařské dráze, do poslední zatáčky, tam kvůli kamení v cestě sjíždíme na turistickou a tam po chvíli sundáváme lyže kvůli kamení. Ve skialpových botech se nejde úplně dobře a místy je led. Dorazíme ale do Smokovce a v tu chvíli mi volá Macín, jak to s námi vypadá. Hlásím, že dobře a že se uvidíme za 10 minut. Sraz v Pizzerii stále platí. Je tam Libor, kterému ujelo pendolino, ale zase s Macínem přelezli M7, Macín, Liborův brácha Petr a jeho žena. Máme poměrně málo času, dávám si teda pivo a tomatovou polévku, Terka ještě stíhá pizzu. Po jídle a zábavném zhodnocení co akce komu přinesla vyrážíme na TEŽku a v Popradu na nádraží třídíme materiál. Při tom nás se zájmem fotí němečtí turisté. Vyčkáváme náš vlak, jsme unavení, ale šťastní! Je tu, objednám si ještě kávu a mošt a skoro do jedné sepisuji zápis do tohoto deníku. Vlak právě přijíždí do Žiliny, jdu spát!

Neděle 3. březen 2019

Neděle přináší už jen nutný odnos všech krámů do našich příbytků. Já to mám z nádraží kousek, tak “nenápadně” se vším tím šťáklovím přebíhám “služebně: kolej číslo 26” čímž asi porušuju hromadu předpisů, zejména zákon 266/1994 Sb. Zákon o drahách, paragraf 4a a pak po starém spojení stoupám k domovu na Žižkově. Jsem unavený, trochu zjizvený, ale moc šťastný, že jsem se rozhodl této lezecké lahůdky účastnit. Zpětně si uvědomuju, že mi oddíl dává přesně to co jsem chtěl. Není přehnaně organizovaný, je to prostě parta lidí, která má ráda pohyb a hlavním cílem všech je, abychom si dobře zalezli. Děkuju, že můžu být jedním z Vás!

Ondra