Letní Norsko 2017

Autor: Čapík

Pan Moriarty se onehdá nechal slyšet, že odmítá absolvovat letní vedra, a že prý kdo jede s ním na sever. Barče hned zasvítila očka, navrhuje Norsko. Návrh je jednomyslně přijat. Teď ještě zvolit vhodný způsob, jak se tam přepravit. Jak? Jedině Škoda Fabia – Zelený Drak – s držákem na pana Moriartyho splňuje všechny požadavky na cestu do země vzdálené.

17. července

Nejprve ve složení Barča, hodný p. Moriarty a já Čapík vyrážíme do Berlína. Po zásahu ex machina navigace, která nám navrhuje využít červí díru skrzevá galaxii SRKLX, a horkých chvilkách na spirálovém objezdu, na kterém se bez milosti točí miliarda kol naštvaných motorových vozidel, nabíráme křehkou spolujezdkyni Fridu. Jela by s námi, kdyby si před tím na zkoušku poseděla v termické pasti fialových plyšových potahů Zeleného Draka řízeného dvěma českými automobilovými diletanty a jedním háčkovaným diktátorem? Tak to se už nikdy nedozvíme.

Dorážíme do sluncem zalitého, mořem oblévaného Sassnitzu. Na obzoru Amerika, velryby, kpt. Nemo nás špehuje periskopem. Racci něco pokřikují na elegantní větrníky v moři. Je dobře, že něco jako moře existuje!

Kolem 23 h se naloďujeme na palubu trajektu. P. Moriartyho trochu zklame: nikde nablito, žádné kanóny a nic se nehoupe. Poškrábe se háčkem na baretu a jde si přihnout z bečky rumu: „Johohó!“ My přesto alespoň na chvíli usínáme, abychom po 4 horizontálních hodinách opět zaujali jezdecké pozice. Vyjíždíme do setmělých ulic Trelleborgu plných kyborgů a kapitánů Picardů.

18. července

Frida vystupuje v nočním Malmö a my jedeme dál vstříc Oslu. To město se vyslovuje [Uslu] – s každým ujetým kilumetrem se naše nurština zlepšuje. Vystupujeme u jezera Ulsrud https://mapy.cz/s/1Y6Cy a žasnem. Ačkoli se nalézáme ve východním Oslu, je tu západní pořádek, borůvky a cedule, která na rozdíl od těch, které známe z Čech pro jejich zakazatelskou povahu, hlásá, že se tu může stanovat, rybařit, rozdělávat oheň, zpívat falešně, obnažovat ňadra a lézt www.naucselipnorsky.vole . Zelený Drak tu může odpočívat až 48 h ve vybrané společnosti elektromobilů a samohybů poháněných slunečním vánkem, ááále svou posedlostí pro elektrovozy vás nebudu bezemisně otravovat.

Po 40 minutách jsme se doplassssili k jezeru Hauktjern. P. Moriarty nám vysvětluje, jak z tělesných tekutin a dalších částí zabitého obra Ymira vznikla podlouhlá jezera. Barča se ptá, jestli mu v žilách kolovaly lekníny a ryby. Odkazuje nás na: www.neptejsetakblbe.no. Západní břeh jezera lemuje žulový masiv a OBŘÍ balvany. Zkoušíme pár cest, ale co to? “Chrrrrrr,“ usínám. Jen na cca 36 minut, ale pomáhá to. Oranžová chytovatá krystalická žula, černá jebkovitá plotna, vyhraněné hrany s vyčnívajícími velkými černými tupými hladkými hranoly zapečenými do stěn, pár dlouhých linií posázených křemennými a poštolčími hnízdy, obsidiány ale i pár cest po vlastním si zasluhují vyspalé lezce. Lezecké náčiní tedy necháváme pečlivě ukryté za jedním z těch OBŘÍCH balvanů a s trochou obav o zanechané drahocenné náčiní se vracíme na parkoviště pro stan. Rozkládáme jej tentokráte na druhém břehu Hauktjernu. Bez průtahů se dostavuje Morfeus, který s p. Moriartym až do rána paří v horním poschodí našeho stanu.

19. července

Druhý den lezeme a objevujeme. Je co. (Seznam všech lezených cest najdete níže. Použili jsme průvodce Climbing Norway – výběr hezkých sportovních sektorů v celém Norsku, tzn. výběr velmi omezený.) Upocený lezecký den zakončujeme příjemnou koupelí v přilehlém Ulsrudu.

Poněvadž nám inženýři věštebního průmyslu zaměřeného na norské počasí slibují, že Flatanger bude bez deště, naskakujeme do rozjíždějícího se vozu a za kvílení pneumatik svištíme za nejtěžšími cestami (1, 2, 3 …oddech aby to vyznělo) na světě.

20. července

Hluk traktorů a nákladních dinosaurů nás probouzí u lomu: https://mapy.cz/s/1Y7dT . O víkendu by tam asi byl klid, ale teď je čtvrtek a šlechta pracuje.

Náš Zelený Drak brzy vzlétá do nadmořské výšky kolem 1 km a před námi, za námi i po stranách se otevírá svět, kde oblé hory nosí sněhové čepice a kde stromy, ze kterých by opice nebyly šťastné, rostou do liliputích nížek. Máme podezření na trolly. Krajina vybízí k dobytí nějakého toho kopce, ale víme, že by nás slunce sežehlo a vítr ofoukl. Krom toho, my chceme přece do Flatangeru, do tý jeskyně tam.

O pět set km dále, na pokraji smrti hladem a k smrti uježdění násilnicky rozbíjíme stan tam (https://mapy.cz/s/1Y7oe ), kde losy dávají dobrou noc srncům a ti zas dalším zvířatům, která se tu všude procházejí, jako bychom tu ani nebyli. Snažíme se tu nebýt, své stopy zahladit, aby lesy porostlé lišejníky a mechy nenesly naše pachy. Zelená zahradnická lopatka se hodí. Jestlipak i vás udivuje, že zdravé lesy, přestože v nich nikdo neuklízí, vypadají spořádaně?
 

P. Moriarty si poručil k pozdní večeři palačinky s místními lahodnými borůvkami, a tak je smažíme v závětří hráze a pijeme pivo. Unavené slunce se rdí, když je přistihneme, jak se vzhlíží v hladině ještě jezera. Ještě jenom jezera, ale za Lauvsnesvatnetem se už zařezávají fjordy, dme moře a tmí ta naše vytoužená od Bořislavky přes dva tisíce sto kilometrů vzdálená jeskyně.

21. července

Nechceme si první lezení zkazit únavou z dlouhé cesty. Rozhodujeme se tedy pro rybaření. Z pláže vidíme v dálce jeskyni. „No, vzhledem k těm kilometrům, nic moc,“ říkám si. Máme prut, i háček se splávkem a náhradní třpytku. Nemáme návnadu ani zkušenosti. Nejprve nahazujeme u pobřeží. Voda je plná chaluh a žádný žralok naši návnadu nechce. Potřebujeme hlubokou vodu.

Zkoušíme tedy malý přístav. Asi je tu rybaření zakázáno, ale nikdo nás nehubuje. Naopak. Jeden Nor se pousmívá nad naším splávkem a tenkým vlascem. Třpytka by prý byla lepší. Poradí nám místo pod mostem u hrdla fjordu, kterým se při přílivu a odlivu valí spousty vody. Jenže teď příliv ani odliv není.

Zkoušíme to tedy na druhé straně silnice blíž u otevřeného moře. Ryby tu jsou (a nevídaná spousta dalšího mořského života, velkého života), ale na háček chuť nemají. Není divu. Naše technika nahazování se zlepšuje a háček se teď krásně nechává unášet silným proudem až 30 m na moře. Ještě pár pokusů a pak konečně. Zásek. Vypadá to na něco opravdu velkého. Ano, velká chaluha. Vlasec praská a splávek se smutně pohupuje na hladině deset metrů od břehu. V chaluhách. Tmavých dlouhých chaluhách. Houpy houp.

Zpohlavkovat Spielberga! V hlavě se mi honí představy čelistí číhajících v hlubinách a bažících po českém mase, ale co naplat, 20korunový splávek musí ven. Vrhám se tedy do vod, zachraňuji splávek a se všemi údy lezu ven. Rybaření, obzvláště poskytuje-li obživu, v nás probudilo lovce.

Lovci si dají humus v tortille a přesouvají se k nedaleké prázdné rybářské továrně s molem, jehož sloupy padají do černé vody. Oba už víme, že nás tohle baví. Netrvá dlouho a na udici se zmítá malý mořský okoun. Poslouží jako návnada. Barča je teď na řadě. Zásek. Další chaluha? Jestli ano, tak s ploutvemi a pěkně lomcuje prutem. Vytahujeme na molo labužníky vyhledávanou tresku a za 15 minut máme připravenou večeři.

Najezeni jedeme do kempu Climb Flatanger. V šedém luxusním bungalowu nacházíme Olava. „Ano, zaplatíme poslední den, ano, vezmeme každý z jeskyně kámen a vylepšíme tak 30minutovou cestu, která za mokra klouže. Ano i email dáme.“ (Proč, to nevíme).

Rozhodli jsme se pro kemp, protože místní prý neradi vidí auta na příjezdových cestách a všechno, co stanování na divoko přináší. Jsem zvědav, jak místo bude vypadat za 5 let. Stane se z něj lunapark, místo pro setkávání podobně naladěných lidí, nebo zůstane stejně provizorní?

22. července

Potkáváme se se Zbyňkem, Zuzkou a jejími dvěma dětmi. Přiletěli do Trondheimu a taxíkem se přepravili do kempu – auto nemají. Rybaří a dospělí lezou (přímo u kempu je sektor s lehčími cestami). Poradí nám cestu k té trapné jeskyni, tak vzlínáme.

Jeskyně se zvětšuje. Stěna vlevo roste. Safraporte, to je hodně kamení! U paty stěny se cítím jako mraveneček a už nelituju. Zkoušíme prvních pár cest a libujeme si nad jakostí téhle žuly. Počasí nám přeje, a i když je víkend, narváno tu není. Vypíchnu tu jednu cestu: 30metrovou Espen Askeladd søker lykken 7a+. Je to lahůdka, kterou Barča s chutí smlsne. Já už tak úspěšný nejsem, ale chci se sem vrátit.

Lezecké náčiní ukládáme bez starostí k balvanům – jsme přece v Norsku, kde se nekrade, a jak jsme předtím slíbili našim bezkolým krajanům, vydáváme se do nedalekého Lauvsnes pro zásoby a 2 třpytky. Potkáváme se pod mostem, kde se pokoušíme ulovit večeři. Neúspěšně, tak dětem a Zuzce alespoň ušetříme pěší túru do kempu. Zbyněk – muž činu – jde pěšourem. Zželí se nám ho, a že chceme objevit další místo pro rybolov, vracíme se pro něj a zastavujeme u dalšího mola. Bářin prut se zanedlouho ohýbá až k prasknutí. Společnými silami vytahujeme 60cm tresku. P. Moriarty vykuluje knoflíky a těší se na lahodný dlabanec.

Takhle severně slunce zapadá až pozdě. Probíjíme se roji krvežíznivých muchniček, na něž náš podomácku vyráběný repelent neúčinkuje, a stoupáme k jeskyni za půlnočním lezením. Od moře se valí sluncem poháněné cáry mlhy a husté chuchvalce mraků a dodávají místu na dramatické povaze. Jenže, kde jsou naše věci? A, tady. Jsme přece v Norsku www.zrmzlizlodeji.com . Kéž by se tohle Norsko rozšířilo všude po světe. Bára si dává Kykkeli 7b já se vyškrábu cestou Gulrot tyven 6b+ .

23. července

Večerní rejdění po skalách si vybralo svou DPH. Jsme KO, ale OK, chceme lézt, co to půjde. Pouštím se do výše zmíněného 7a+, ale hloupě uklouznu v lehkém místě a padám téměř k nástupu. Lano si mě pěkně ocejchovalo, ale chci si to vylézt. Nastupuju znova, ale už nemám tolik tahu a síly, takže si u kritického traverzu doprava odsednu. Chjo. Cesta tedy bude muset počkat na yindy (http://archive.is/Gazf2). Kdy to asi bude? Barča ještě zkouší dlouhý traverz do jeskyně, ale už má taky dost. Přichází déšť, a tak už jen pozorujeme ostatní skáloborce (pastva pro oči) a propátráváme rozlehlou jeskyni.

Při sestupu zdravíme rozjařené lezce směřující vzhůru. „Hi!“ Jeden z nich se otáčí: „Čau!“ Poznávám v něm autora stránek lezec.cz Standu, se kterým jsme se potkali na Aniččině stěně v Srbsku a který se svou rodinou teď vracel z Nordkappu. Prý má dvě h, aby si jeskyni prostudoval. Zpátky v Čechách se dovídáme, že se Zbyňkem lezli až do 11, rodina nerodina.

24. července

Přespáváme u oblasti Hell u Trondheimu https://mapy.cz/s/1YFKv . Tahle do dáli se táhnoucí oblast krátkých sportovních cest ze slepence a jedné dlouhé cesty na záchod (norsky „Do“) se nám líbí.

Prolezené prsty už ale ukazují ku Trondheimu a civilizaci. Potvrzuje se mi teorie, že řeky vnukávájí stavitelům dobré nápady – procházíme se po prosluněném nábřeží z kočičích hlav a dřevěných barevných domků, lidé tu brázdí cesty na kolech a turisté se přirozeně mísí s místňáky vyzevleným způsobem.

„Give me some money!“ nabádá nás mladá štíhlá Rumunka. Zdravé ruce, nohy i rozum, jen charakter nezvykle pokřivený. Možná proto se městům vyhýbáme. Na rozdíl od lesa tu nerovnosti nepříjemně vynikají.

„Nezkusíme přespat u Ishoel (https://mapy.cz/s/1YFy0 ) ?“ V průvodci vypadá tahle oblast protnutá divokou řekou Driva dobře, ale odrazuje nás jeep zaparkovaný na příjezdové cestě k objektu, který alespoň na mapě připomíná sídlo boháčů, nebo komunitu lovců lebek či obojí. Lidé tu očividně nejsou vítáni. Jedeme dál.

Barčiny bystré oči propíchnou prohlubující se šero. Dnes spíme pod mostem: https://mapy.cz/s/1YGjG .

25. července

A nejsme tu sami. Seznamujeme se s posádkou dalšího vozu: katolický kněz v kraťasech a triku pestrých sportovních barev, dvě slečny kámošky a učitelka z Dresden. „Tak přes facebook jste se seznámili. Dřív? Jo tak, ponorková nemoc.“ Poradili nám, kam na túru, a zas uháněli zpět do svých domovin – opředeni oparem mírné vzájemné nevraživosti.

Náš první větší pěší výlet začíná v Jenstadu. „Po pravé straně vidíte vodopád Svøufallet. Pozor tady to klouže!“ provází náš výlet profesionální průvodce RNDr. Moriarty. Na pár minut nás zastavuje déšť, ale už brzy zase pochodujeme krajinou připomínající svými pastvinami, divokými horami a prudkými modrými řekami Alpy. Objevujeme starý mlýn se zatravněnou střechou (místní styl) a dlouho pozorujeme hypnotický vodopád Lindalsfallet (https://youtu.be/vMik-wL5PUo); pan Moriarty se opaluje.

Ještě před odjezdem se podívám do mapy. „Tady se zastavíme,“ ukazuju na strukturu naznačující molo. V Øksendal na molu nahazuju třpytku. Raz, dva, tři a dole se už škubá makrela. Lepší rybu jsem nikdy nejedl.

26. července

Pokračujeme do příjemného městečka Åndalsnes a valíme bulvy na Trollvegen. Pan Moriarty už plánuje, kudy stěnu prostoupí, ale patrně si vůbec neuvědomuje, že Troll Wall stoupá od moře k 1780 tvrdým metrům a on sám má necelých 20 měkkých centimetrů. „Pane M., ukázal byste nám, jak na sleklajnu?“ „No ovšem,“ a už se šine po popruhu – místo je tu pro ni velmi příhodné.

Od jakýchsi tajemných drtičů máme doporučení na lehkou vícedélku po vlastním (Hornaksla), ale když k ní dorazíme, vidíme tam dvě dvojky. První slaňuje – prý se necítí – druhá leze strašně pomalu.

Začátek je mírně zavlhlý a zelený. Radši opatrně, ať se neztrapním. Druhá délka se sestává z položeného koutku. Už chápu, proč jim to tak trvalo. Po třetí následuje pěší sestup. Bylo to zábavné. Počasí se rychle kazí. Další vícedélku neriskujeme a radši si jdeme objednat vafle s džemem a zakysanou smetanou (p. Moriarty ještě teď slintá).

27. července

Prý je tu spousta sportovek, jenže najít je, když člověk zrovna neumí tak dobře norsky, není snadné. Za cíl si nakonec vytyčujeme Framhald www.zerulisejniky.no . Tato odlehlá oblast (cha! 10 minut prej) se zrodila a myslím, že hned poté tak trochu upadla v zapomnění. Cesty po horizontálních ostrých důlcích tedy pokrývá vrstva lišejníku. Trochu to připomíná lezení na písku. Vybojíme se v pár 30metrových cestách a pak se prosekáváme zpět bujným pralesem, močály a pohyblivými písky zpět na parkoviště a noříme se do chladivé řeky.

Míříme zpět do vnitrozemí, a tak p. Moriarty vytahuje, možná naposledy, udici (smíme lovit jen na moři). Z přístavu v Åndalsnes vytahujeme další makrelu a pak jedeme 60 km na jih, než najdeme místo, kde ji ukuchtíme. Chutná skvěle. U jedné z odboček po E 136 stavíme stan, začíná pršet.

28. července

Když zrovna neprší, sušíme stan na fajnovém odpočívadle https://mapy.cz/s/1YJLH a razíme směr Lillehammer. Chtěli jsme se stavit v knihovně, ale je pátek po třetí hodině a Norové dopracovali. Říkám vám znovu, rozšiřte to Norsko do celého světa!

Předpověď se vydařila. Celé odpoledne prší, a my jsme schovaní pod křídly Zeleného Draka. Letíme k Oslu k největší norské řece Glomma, my precioussss, ze které vyčnívají podivné dřevokamenité stavby – pozůstatky po plavení dříví. Stanujeme přímo u polní cesty, čímž vyprovokujeme nějakého Sméagola k tomu, aby nás řádně protroubil. Jinak jsme se s protesty vůči našemu stanování nikde nesetkali.

29. července

https://mapy.cz/s/1YVJE Oblast Hammer’n je naším dnešním cílem. Už kvůli těm obřím malinám stojí za návštěvu. Vybíráme si pár hezkých cest, já tu nejhorší v celém sektoru, jak nám potvrzuje místní sólista (nechtělo se mu čekat na parťáky, tak natáhl lano naší rozlezovou cestou). Pod parádním převisem přečkáme přeháňku a razíme zpět k Hauktjern.

30. července

Oba tu máme své resty, které dnes ale pouze načneme. Jsme trochu nevyspalí. Pan Zahálka nás totiž v sobotu nalákal na spaní blíže „civilizaci“, a tak jsme kolem 2 ranní vyslechli nejdiskopecky linoucí se z otevřeného okna nedalekého penzionu. Dupla si do rytmu foxtrotu i ladná liška, která s námi u parkoviště posnídala? Točila se diskokoule i v její noře? Nebo se ty lišky vůbec neuměj bavit? Na zítřek se ale vyspíme dosyta.

31. července

Barča sfoukne cestu po jemné spárce (Vri åtter 7b+), já udolávám strašidelnou hranu (Lurere enn Luhr 7a). Splněno. Ještě neodoláme trsům borůvek a koupeli a spěcháme do města za kulturou.

Nakonec jsme litovali, že jsme si na Oslo nevyhradili více času a že jsme šikovně uspořádaným muzeem Fram jen proletěli. Chtělo to tak 3 h. Doporučuju koupit si denní lístek na MHD a neopomenout Frogner Park s armádou nahatých soch od Gustava Vigelanda.

Večer nabíráme Poláka Jarka (říkáme mu Nohavica), který nám zpříjemňuje cestu do Malmö.

1. srpna

Trelleborg. Otylý Němec nás předbíhá ve frontě na trajekt. Jeho otylá žena mlčí, zatímco on zdůvodňuje své počínání. Za 6 tlustých h tentýž otylý Němec předbíhá všechny (kromě nás!) při výstupu k autům. Zas má své těžkopádné důvody. Jeho otylá žena stále tíživě mlčí. V Rostocku platíme dvakrát průjezd týmž úsekem – otylou Němku nepřekecám, ani kdybych byl Shakespeare www.othyllodrama.org. Nabíráme ztroskotavší Petru a topíme se v kontinentálním vedru. Těšíme se na shledanou s norským podnebím.

Seznam lezených cest:

Framhald: Bimelibim nor 6-: na zahřátí možno pokračovat výš; Førsteruta nor 7-: problémek na hraně

Hammer’n

Kjipe vibber 7a; Hoggtanna 6b+: se spoďákem; Imsdal 6b; Jonas på tur 7b: lahůdka; Vandrefalken 6c: vyhněte se jí, smrdí

Hanshallaren (ta jeskyně tam)
Limpa 5c; Alfa krull 6b; Espen Askeladd søker lykken 7a+: lahůdka; Gulrot tyven 6b+; Kykkeli 7b; Kakestykket 7a: dlouhý těžší traverz; Tungt møblement 7a+: doporučuji; Ingwe 7a; Akvarell 6b

Hauktjern
Sector Forsvinningsnummeret: Tyskerrena 5a, 6b+; Sjelefred 6a+; Sector Haukenebbet: Halvveis 5a; Venstre 6c: v 2017-08 má nahoře prošoupané karabiny, radši se spouštějte po jiných; Høyre 6b+; Sector Gråveggen: Prosessen 7a+: paráda; Lurere enn Luhr 7a: hezká hrana; Vri åtter 7b+: technická spárka; Sector Bolt junkie:
Min en 5a: dlouhá na zahřátí; Stonedraiders 6b; Latinenkvarteret 6b+; Sector Men vi er jo men 6c dlouhá hrana s hranoly
Hell
Sector Lysere tider 6b: po velkých; På rygg 6a+; Din jævel 7a: chce to jít přímo; Hell aldersheim 6b+; Sector Råkkenroll: Rå skufflese 7b+: nemožný nástup – naše zhouba; Sector Go to hell: Bjørnemøte 7b

Hornaksla 3 trad pitches

 

Kvíz nakonec: Jak se řekne norsky „vodopád“:

a) fådåpød, b) fallet, c) vannhøst, d) foss?

Správnou odpověď naleznete na: www.kdocetpozornestejnenevi.cz .